Milá paní Pájo,
děkuji za příspěvek, velice s Vámi cítím a chápu, bohužel mne čeká to, co nyní prožíváte Vy. Kamarádi ode mne odpluli jako mávnutím proutku. Nikdo se mnou nechce být ani mluvit. Neví o čem. Nebýt dětí a manželovy staré maminky, jsem na tu bolest sama. Děkuji za to, že je mám! Vím, že nejsem vůbec sama, co prožívá bolest, smutek a beznaděj, ale faktem je, že člověku nikdo nepomůže, tak jak by si přál, s bolestí a smutkem se každý musí srovnávat sám. Jak? Nevím. Každý to má asi jiné. Jak ale čtu, dobré rady z knih nepomáhají. Strach ochromuje mysl i tělo, bolí a je všudypřítomný. Škoda jen, že nás ve škole místo hloupostí nenaučili, jak se v těchto chvílích chovat, jak zvládat, jak cítit, jak pomoci a jak se tolik nebát, ale přijmout, prožít a pochopit. Děkuji Vám! Iva
In reply to Paní Lenko, je to tak. Brali by Anonym (neověřeno)