smrt milovaného manžela

Milá Jarko jsem ve stejné situaci a to již podruhé.
Zemřel mi manžel před pěti lety a ted přítel. Vím co je to za hrůzu.
Kdyby jste si chtěla popovídat - emai lenka.svobodova4@seznam.cz

Milá Ivo, jsou to čtyři měsíce, co i mě navždy opustil milovaný manžel. Měl nádor na mozku a jak vy píšete, i já doufala v zázrak. Bohužel, nestalo se tak. Byla jsem s ním do poslední chvíle a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem mu nemohla pomoct. Chybí mi. Jen brečím a volám ho zpátky. Všichni říkají, že to chce čas. Ale oni nezažili to ,co my. Děti mám, ale ty se s tím vyrovnaly dost brzy. Chápu vás a jen vám přeji buďte silná.

Milá Vlaďko,už jsem tady několikrát psala,mně zemřel manžel v březnu to byly 3 roky a bolest je stále neskutečná,někdy mně připadá,že pořád horší.Mám hodně děti a vnuky,ale ty nesou ztrátu tatínka a dědečka taky pořád těžce,takže jim nechci přidělávat starosti ještě já,někdy mám pocit,že všechno zkončím,ale nechci jim to uděla.Byli jsme spolu s manžel 41 roků a to,že už jsem v důchodu a hodně sama,tak o to je to všechno horší.Vy možná,Vlaďko,chodíte do práce,kde člověk musí přemýšlet,soustředit se a hlavně je mezi lidma.Pokud to tak je,tak Vám moc Vlaďko přeju,aby ten žal byl pro Vás snesitelnější a časem se alespoň trochu otupěl.Jinak zapomenout se nedá nikdy,ale musíme se snažit s tím naučit žít.Mně se to dosud nepovedlo.Na hřbitov taky pořád chodím nejméně jednou denně,vím,že mně to až tak někdy nedělá úplně dobře,ale stejně tam druhý den musím jít znova a tak je to pořád dokola,snad přijde čas,kdy alespoň trochu budu schopna vegetovat a to přeju Vlaďko i Vám Anna

Milá Vlaďko, cítím s vámi, dnes je to přesně 1 rok a 3 měsíce, kdy mi zemřel manžílek, prohráli jsem boj s rakovinou v nedožitých 60 ti letech... Taky jsem denně na hřbitově, nic mě nebaví, je mi moc smutno, jestli chcete napište mi na mejl

V září to budou 2 roky co mě navždy opustil manžel,byli jsme spolu 45 let ,bylo to náhlý,bolest je pořád stejná ,ale musela jsem se s tím srovnat.Chodím na hřbitov ,povídám si s ním,jedu autem a jako by seděl vedle mě a pomáhal mi.Vím,že už to nebude jako to bylo.

Nikol, přijmi upřímnou soustrast. Už jsem to tady psal, doporučuji návštěvu psychologa, nedržet emoce a četbu. Kdybys chtěla, napiš.

karel.novak@gmail.com

omlouvám se, zkuste to prosím na karelkarel79@gmail.com

Milá Květo, můj manžel zemřel před rokem a půl, kdo nezažil co je to přijít o svoji druhou poovičku, nemůže pochopit co to je za hrůzu. Jestli si chcete dopisovat , zasílám emailovou adresu lada.987654321@seznam.cz

Milá Květuško,zůstala jsem taky bez manžela, žili jsme též jeden pro druhého, byli jsem 24 hod.denně spolu/měli jsme společnou i práci/.Byl to ten nejlepší chlap na světě.Pomýšlela jsem po jeho smrti na to nejhorší.Potkala jsem čirou náhodou jednu babičku a na lavičce jsme si popovídaly.Na tu moji nejhloupější otázku, proč právě on, tak výborný chlap odešel, mi tato žena odpověděla: Milá moje, pán Bůh si bere vždy Ty nejlepší, protože kolem sebe potřebuje Ty nejlepší.Uklidni se a žij dál,povídej si s ním i když jej nevidíš, začni se usmívat, protože on Tě vidí a potom je velmi nešťastný. Snažím se o to, protože už jenom kvůli němu to musím přece dokázat.Vím Květuško, že je to velmi těžké, že to nejde z hodiny na hodinu, ale pro Ty naše největší lásky to přece zvládnem..Jednou až se s nima potkáme tak si vše vynahradíme....... Miluše

Dobrý den já mám podobný osud můj manžel se kvůli depresim oběsil, byli jsme spolu 20 roku a zůstala jsem s dětmi sama a je mi hrozně smutno a nemůžu se s tím smířit co udělal

Dobrý den, prosím vás, mě se odkazy na články nechtějí otevřít. Taky jsem hodně psala, pomáhalo mi to....zdraví Vlaďka

Zdravím Vás, jsem na tom naprosto stejně a přeji Vám všem.........
Co vlastně přát snad jen to, aby to už bylo za námi. S pozdravem Marcela

Milá Hanko,
předně přijměte upřímnou soustrast. To co píšete je moc smutné. Mně zemřela žena, je to asi 9 měsíců, také jsem ji moc miloval, lépe řečeno, stále ji miluji a jsem přesvědčen, že vždy milovat budu. Také se mi hrozně stýská a každou chvíli na ženu myslím. Vzpomínám si na to peklo, které jsem zažíval ve fázi, ve které jste teď Vy. Je to opravdu velmi bolestivá zkušenost, ale věřím, že mě i moji ženu, Vás i Vašeho manžela to posunulo výš. Musíme to brát jako bolestivou zkoušku. Věřím v život duše a v to, že se se svými blízkými shledáme. Život už nikdy nebude takový, jako předtím, jizva se nikdy nezahojí, ale čas pomůže zvyknout si na novou situaci. Držím Vám palce a přeji hodně sil. Kdybyste si chtěla vyměňovat pocity, klidně napište. Já jsem to vždycky ocenil, když jsem se mohl někomu svěřit a dělám to stále.

Prosím, i ode mne přijměte upřímnou soustrast, je mi to moc líto ! Můj manžel také zemřel na rakovinu, před rokem a 5 měsíci ....je to stále těžké a vím, jak se asi cítíte. Je moc těžké radit, jak si trochu ulevit, každý člověk je jiný a svůj smutek prožívá jinak .....když budete chtít, můžeme si napsat, zavolat ....posílám Vám kousek síly, která mi zbyla, kvůli našemu 3letému synovi ....držte se a věřte, že se opět shledáte !!!

Ahoj.
Před dvěma a půl roky začala vleklá krize s člověkem, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčená, že je můj životní partner, bylo to doprovázeno tím, že se na mě hnusně vykašlal když mě bylo nejhůř. Už z toho jsem měla deprese.
Půl roku poté umřel můj otec (který mě tenkrát podržel). S otcem jsme si byli nesmírně blízcí, rozuměli jsme si, a přestože mi nikdy nebylo dáno nalézt životního partnera, měla jsem muže, kterému na mě záleželo a který při mě vždycky stál. Ano, smutek, prázdnota, beznaděj, a pořád jsem brečela.
Co mi pomáhalo: Teď musím rodinu držet já. Teď musím i za něj. Nepřál by si abych se trápila. Musím jít dál.
Měla jsem stavy, kdy se mi bez příčiny po pár krocích podlamovaly kolena, závratě, cítila jsem nezměrnou únavu. Pak mi došlo, že se nesmím zanedbávat: najíst se i když nemám chuť a začala jsem brát vitamíny a minerály. Asi po dvou nebo třech měsících jsem začala každý den pít čaj z vrbovky (vrbky) úzkolisté (rozpouští úzkost, latinsky se jmenuje Epilobium angustifolium) a díky tomu jsem už neřvala furt, ale jen někdy. Měla jsem pocit že mi to dává jisté uklidnění, smutek a bolest samozřejmě nezmizely, ale byla jsem daleko líp schopná normálně fungovat. Jestli se rozhodněš jí shánět, velký pozor na záměnu s vrbovkou malokvětou, ta tyto účinky nemá (je na prostatu). Asi si ji budeš muset nechat objednat v nějaké zdravé výživě která prodává čaje, jako jsem musela i já. Podobně by měla působit i třezalka tečkovaná, měla by zabrat po 10 dnech, tu jsem ale osobně nezkoušela. Dál mě pomohla mateří kašička a adaptogeny.
Pomáhalo mi poděkovat za to, že jsem ho vůbec měla a za ty roky co jsme mohli být spolu. Poděkovat za to, co mám, co mi zbylo.
Měla jsem potřebu zapalovat svíčky u výstavy fotek, to trvalo víc než rok. Dávala jsem tak i květiny, většinou natrhané. Říkala jsem mu co je nového.
Pomáhal mi i můj kocour, bez něj nevím, jestli bych to přežila (teď jsem tady proto, že mi ho před dvěma dny přejelo auto a zase truchlím, a to za oba dva).
Vyrovnat se se smutkem i se ztrátou projektu, který měl být realizován s člověkem, který mě opustil mi pomohl nový dlouhodobý cíl. Vytvořit něco smysluplného, z toho co mě hodně baví a aby to bylo pro ostatní (u mě to je kniha).

Milá Hano, vracím se na tyto stránky opakovaně, vždycky, když na mě dolehne splín a potřebuji nějak kompenzovat tu hroznou prázdnotu, která se usídlila v mém životě, když před více než 2 lety zemřel můj milovaný manžel. Možná to bude znít tvrdě, ale co já můžu říct - nikdo ti neporadí, jak si s tou bolestí poradit. Vím, je to strašné, ale ta bolest trvá, a i když se někdy jakoby skryje, utlumí, tak pořád číhá, a vždycky znovu zasekne ty drápy... Taky jsem HO držela za ruku do posledního dechu, taky se ptám PROČ, a k tomu ještě výčitky, co všechno jsem měla v životě dělat jinak, jak jsem mu měla víc prokazovat lásku. Co všechno už nejde napravit! Připrav se na to, že ono "přežívám, nežiji" už ti zůstane. Kdykoli mě něco potěší, je to vzápětí přebito bodnutím "on to nevidí". Hano, život bez milované bytosti je šňůra bolestí...

Hanko prožil jsem to stejné přes kopírák s mojí ženou.Teď to byly 2 roky a stále jsem se s tím nevyrovnal.Slovy se to bohužel popsat nedá a pochopit asi také ne.Prostě soustavný smutek a prázdno , vůbec nevím jak si s tím poradit.Myslím si když přijdeš o někoho koho jsi milovala z celého srdce a prožila kus svého nejlepšího života tak tu ztrátu nikdy nepřekonáš.V podstatě jsme umřeli oba...život je úplně jiný , přijde mi beze smyslu. Bohužel rady typu musíš bojovat , čas vše otupí apod. zrovna moc nefungují. Každopádně držím palce i když nevím jak poradit....

Jsem na tom stejně, mám sice vnoučata, ale večer ji mi smutno a brečím, i když je to půl roku, nevím co dál