Prožila jsem obrovský šok. Můj milovaný manžel, který se dva roky léčil s depresí, se v březnu pokusil o sebevraždu, předávkoval se léky. Asi tři týdny před tím se jeho deprese horšila, nespal, byl nešťastný, nic ho nebavilo, stále chodil za svojí psychiatričkou a hledal pomoc. Nezemřel hned, a já se ještě měsíc pohybovala mezi nadějí a beznadějí, lékaři se mi stále snažili naznačit, že už to není on a že moc naděje nemá, nechtěla jsem se vzdát. Nakonec jeho organismus selhal a on zemřel. A já se topím v hrozném žalu. Žili jenom jeden pro druhého. Brali jsme se až ve zralém věku, žili jsme sami dva (já mám dcery už vdané a on děti neměl) a pomalu se těšili na důchod, protože jsme moc rádi cestovali a pracovní povinnosti nás omezovaly. Nikdy jsme se od sebe neodloučili, dokonce i doma u televize jsme se drželi za ruku, byli jsme k sobě něžní. A pak ta krutá nemoc udělala všemu konec a já si teď vyčítám, že jsem ho místo chlácholení měla přimět k hospitalizaci, že jsem nevěnovala víc pozornosti jeho tragickým řečem (beze mě by ti bylo líp, chtěl bych už vypnout, tohle už nevydržím, smrti bych se nebál...). Byl to prima chlap, empatický, a mě by nikdy nenapadlo, že mi tohle provede. Že mě vystaví takovému nezměrnému žalu. Asi už mu deprese zatemnila mozek a viděl jenom svoje trápení. Nenávidím jeho lékařku, sama sebe, utápím se ve výčitkách a nemůžu si zvyknout na samotu. Už se nemám na co těšit, stále brečím a strašně se mi po něm stýská. Máte někdo nějakou dobrou radu, jak se s jeho smrtí smířit? Že si ji přál mi moc nepomáhá.Květa
