Když umře táta, je to peklo, když umře máma, tak ztratíš všechno

Dobrý den všem,kteří jsou na těchto stránkách a kteří prožívají strašnou bolest v srdci, po odchodu někoho blízkého, tak jako já. Tuto stránku jsem objevila před třemi měsíci, zcela náhodně, když jsem hledala odpovědi na to, proč má maminka vlastně umřela. Tato stránka mě popravdě dostala do kolen, všechny ty příběhy, ten smutek vás všech, přes slzy jsem ani neviděla, ale stejně sem si je četla pořád dokola a konečně se odhodlala k tomu, napsat svůj příběh taky. Je to už šest let, co mi umřel můj skvělý táta. Byl to ten nejlepší chlap na světě, který nikdy nikomu neublížil, byl pracovitý, upřímný, byl to dříč a se životem se uměl pořádně poprat. Zemřel nečekaně, tři dny před Vánoci. V té době mi bylo 27 let a měla jsem šestiletou dceru, která svého dědu přímo milovala. Byla na něj hodně fixovaná i proto, že jsme spolu byly sami, s jejím tátou jsme se rozešli a můj táta jí ho svým způsobem nahrazoval. Asi dva dny jsem se mu nemohla dovolat, chtěla jsem se s ním domluvit, kdy k nám přijde, protože byly Vánoce, naši byli rozvedení a táta měl přijet ke mě. Když jsem se mu nedovolala ani další den, tak jsem se rozhodla zajet za ním. Zvonila jsem jako blázen, ale nikdo neotvíral. V tuto dobu už v práci nemohl být, bylo to divné, měla jsem divný pocit, zavolala jsem mamce, stále jsem stála u těch dveří, zeptala jsem se jí, jestli neví, kde by táta mohl být, nebo co sním je, protože i když naši byli rozvedeni, stejně se měli pořád rádi, často se navštěvovali a zůstali nejlepšími kamarády. Za 25 let co spolu byli o sobě věděli všechno. Mamča mi řekla, že o tátovi taky nic neví a že je to divný. Prý se mu taky nemůže dovolat a to se jí snad ještě nestalo. Pak mi řekla, že od včerejška má takový zvláštní pocit, že se jí to nelíbí a že se bojí, že se mu něco stalo. Prý jí v noci vzbudila rána, když jí jen tak spadl obraz ze zdi. Bylo jí to divné a od toho večera se bála, jestli se něco neděje. Já na takové věci nikdy nevěřila a ani jsem to nechtěla poslouchat, byla jsem ještě víc na nervy. Jenže jsem nevěděla, co mám dělat a mamka mi tvrdila, že nemám odcházet, že se jí to fakt nelíbí a tak sem se rozhodla zavolat na policii, že mám podezření, že se tátovi mohlo něco stát, že žije sám a že bych potřebovala, aby mi vypáčili tátovi dveře. Policajti se ujistili, že jim v případě zbytečného výjezdu a rozbití dveří náklady uhradím a do dvaceti minut dorazili. Těch dvacet minut bylo jako celá věčnost, měla sem hrozný strach, ale věřila sem, že táta jenom někam šel, ztratil mobil, proto to nebral, prostě jsem si to pořád nějak zdůvodňovala. Po chvíli jsem už dveře měla otevřené, v kuchyni nikdo, v obýváku taky nikdo, nevěděla sem proč, ale v ten moment jsem měla hrozný strach vejít do ložnice. Nakonec jsem dveře otevřela a můj táta tam byl. Ležel na půl na posteli a na půl na zemi, na jedné noze měl oblečenou nohavici od riflí a druhou už si obléct nestihl. Můj milovaný táta byl mrtvý. Byl to šok, nechápala jsem to, nebyl nemocný, byl plný života a bylo mu pouhých 55 roků. Zkolabovala sem, když mě probrali dali mi nějakou injekci a ještě než tátu odvezli, musela sem ho ještě jednou identifikovat. Nechápu do dnešního dne proč, věděli, že je to můj táta, byl už přikrytý a oni mě stejně ještě jednou donutili, abych se na něj podívala a já musela zase koukat do modré tváře mého táty. To co sem zažívala se nedá ani popsat. Na pitevně mi řekli, že táta měl nemocné srdce, které mu prasklo. Nevím, jestli to táta věděl, nebo ne, nám o tom nikdy nic neřekl, vím jen že bral prášky na špatný tlak, jinak mu nikdy nic nebylo. Období po pohřbu bylo hrozné. Já se musela držet kvůli dceři, která z toho, že už nikdy dědu neuvidí byla špatná, v noci nemohla spát sama, pořád plakala, bylo to moc těžké, mamka na tom taky nebyla dobře a můj o tři roky mladší bratr se sesypal úplně. Bylo těžký se snažit všechny podržet, když já sem na tom vevnitř byla asi nejhůř, moc to bolelo a bolí dodnes. Byly to ty nejsmutnější Vánoce. Pořád mám před očima tu jeho tvář, to jak tam ležel a to jak mladý umřel, ten obraz z mé hlavy už asi nikdy nevymažu. Moc mi chybí, dceři je už 12 let a pořád vzpomíná. Do dnešního dne sem si myslela, že je mnohem lepší se s rodičem stihnout rozloučit, než to nestihnout, tak jak to bylo u mého táty, ale už si to nemyslím. Během těch šesti let sem pohřbila babičku, dědu i svého nejlepšího kamaráda, který mi moc mladý umřel na rakovinu. Byla sem mockrát na dně, prožila spoustu hnusných věcí i v mém osobním životě, bratr se stal drogově závislým a úplně se změnil, maminka se otrávila jedovatými houbami a i když ji z toho díky bohu doktoři dostali, odskákali to její játra. Byla mi velkou oporou a já její, byla to nejen má maminka, ale i nejlepší kamarádka. Bylo to zvláštní období, snažila sem se dostat bratra z drog, ale neúspěšně, dívala sem se jak se ničí, jak se mění, jak zahazuje svůj život, který má teprve celý před sebou. Nechtěl se léčit, nechtěl poslouchat, strašně sem to obrečela a ani si nevšimla jak se psychicky ničím. Na jednu stranu mi ho bylo líto, na druhou stranu sem ho nenáviděla za to, jak všichni kolem něho tím co dělá trpíme a jemu je to jedno. Samozřejmě to trápilo zase i mou dceru protože ho měla moc ráda a najednou z hodného a veselého strejdy se stal agresivní člověk, který se staral akorát o to, kde vzít peníze na další dávku. Protože v tomto stavu si nebyl schopný už ani udržet práci, peníze na drogy potřeboval a když už sem mu nedávala já ani mamka, tak začal krást, nakonec se dostal do vězení. To mamku úplně položilo a začala pít. Bratra za pár měsíců pustili za dobré chování, ale trvalo to sotva tři měsíce, kdy sem byla ráda, že je to zase ten perfektní bratr, opět sem mu pomohla finančně do začátku, sehnala sem mu ubytovnu, oblečení, chodil k nám na obědy, můj přítel mu dal práci u něj ve firmě, mamka byla spokojená, že konečně dostal rozum a jak ho prý kriminál změnil. V té době sem tomu taky ještě věřila. Tou dobou sem byla zrovna na rodičovské dovolené se svojí druhou dcerkou, které je nyní pět let. Starostí sem měla nad hlavu, dvě děti, domácnost, pes, kroužky, přítel jako podnikatel často v práci, na všechno sama, do toho pomáhat bratrovi a ještě hlídat mamku aby nepila, když měla nemocný játra. Bylo toho na mě dost a když sem zjistila, že bratr přestal chodit do práce, začal zase mamku vydírat o peníze, ubytovnu si neudržel a zase prosil u maminčiných dveří, aby u ní mohl přespat, tak sem se sesypala úplně. Všechno to začalo nanovo, znovu stará parta, drogy, krádeže a jediná starost, jak sehnat peníze, aby měl na ten svůj perník. Kradl i u mamky doma, vždycky mi volala, co se zase stalo, jak byl zase mimo, jak je agresivní, napadá ji, bere ji peníze a krade věci v bytě. Volali jsme si každý den, protože já sem za ní nechtěla s dcerami jezdit, když tam byl on. Už sem se nemohla dívat, jak mou mamku ničí, měla jsem strach, aby ji v afektu něco neudělal, radila sem jí, aby ho vyhodila, že to nemá cenu, že to bude jen horší a taky že bylo, jenže mamka vždycky řekla jen Je to můj syn a já ho nemůžu vyhodit na ulici. Nakonec to dopadlo tak, jak se dalo očekávat, bratr se opět dostal do vězení a tentokrát už na tři roky. Maminka to nesla hodně špatně, byla sem sní často, jezdila sem k ní kdykoliv to bylo možné, mé dcery babičku měly hodně rádi, byla sní sranda, byla hodná, ale já sem na ní viděla, že je něco špatně. Hodně pila a ještě víc, když se s ní rozešel její přítel. Jednoho dne, když jsme u ní byly na návštěvě jí bylo špatně, pořád ležela, měla teplotu a najednou začala zvracet kusy krve, nešlo to zastavit, rychle sem zavolala sanitku, něco jí napíchali a odvezli ji. V nemocnici si poležela dva týdny, zkusila si tam dost, byla sem za ní každý den. Když ji propustili, v závěrečné zprávě stálo cirhóza jater. Bylo to peklo, diety, prášky, totální abstinence a nakonec invalidní důchod. Po dobu zhruba čtyř let byla v nemocnici s krvácením jícnových varixů ještě několikrát. Věděla, že už je to špatný, ale pořád si myslela, že nějaké to pivko denně ji přece nemůže ublížit. Strašně jsme se kvůli tomu hádali, nechtěla pochopit, že jí i to jedno pivko pomalu, ale jistě zabíjí. Neposlouchala mě, vždycky jen řekla, že byla na prohlídce a že to má v pořádku, jinak o své nemoci nechtěla mluvit. Pak jsem za ní dojela po týdnu a svou maminku jsem nepoznala. Moc zhubla, narostlo jí obří břicho, měla nateklé nohy i ruce, ty dokonce přestávala cítit, byla zelená, seděla v křesle jako hromádka neštěstí. Za celý týden, kdy jsme si volali každý den, mi neřekla jak špatně na tom je. Vykládali jsme si a až po delší době se mi mamka svěřila, že jí je takhle už delší dobu, že se začala nafukovat a myslela si, že je to asi z prášků a tak je vysadila, že přestává mít cit v rukou, nemůže jíst a neví co s ní je. V očích měla strach a najednou přede mnou neseděla moje matka, ale malé dítě. Zavolala sem sanitku a okamžitě ji odvezli do nemocnice, udělaly jí zase všechny ty hrozný zákroky, vypustili jí vodu z břicha a za týden ji propustili domů s tím, že nemůže být sama, začaly jí ochrnovat ruce a nebyla na tom dobře. Než sem ji odvezla, potkala sem se s její ošetřující doktorkou a chtěla sem vědět všechno o nemoci mé matky a jejím stavu. To, co mi řekla mi vyrazilo dech, ruce už nikdy mít v pořádku nebude, ty úplně ochrnou a bez transplantace jater bude žít jeden maximálně dva roky. Maminka byla z nemocnice doma deset dní, kdy sem se o ní starala. Vařila sem jí, pomáhala jí s hygienou, nakupovala, uklízela, prostě všechno, s dcerami jsem se k ní vlastně nastěhovala, protože opravdu díky těm rukám maminka nemohla vůbec nic a to jí ničilo asi nejvíc. Dcery mi hodně pomáhaly a braly to jako samozřejmost se o babičku postarat, zachovaly se opravdu pěkně a já na ně byla a neustále jsem pyšná, jsou to moje zlatíčka. Maminka se mi ztrácela před očima, nemohla jíst, pořád chtěla jen ležet, měla zimnice, hned po nich zase teploty, vypadala hrozně. Styděla se za to, že se o ní musím starat, chodit s ní na záchod, pomáhat jí s koupáním, že holky mají kvůli ní prázdniny o ničem. Já sem to brala jako samozřejmost, i když a to přiznám, to pro mě bylo fyzicky i psychicky hodně náročné. Oslavily jsme maminčiny 60 narozeniny, byla moc dojatá, sice dortu ani chlebíčků se ani nedotkla, koupili jsme jí nový mobil, který si přála, ale který i oplakala, protože věděla, že zprávu už na něm nenapíše, když v rukách nemá cit. Když jí holky dávaly sklenici s vyrytou šedesátkou, tak si jí pořád prohlížela, plakala a řekla, že dalších kulatin už se asi nedožije a že ví, že si to všechno zavinila sama. Věděla, že za půl roku by mohla proběhnout transplantace jater, která by ji zachránila a hodně se na to upnula. Byla neděle, půl dvanácté v noci, když mě vzbudil nějaký hluk, vešla sem do koupelny a viděla jak mamka zvrací kuse krve, bylo to všude, zase to nešlo zastavit a mamka pořád opakovala, že je jí hrozně špatně a že nechápe proč zase zvrací krev, když je z nemocnice teprve pár dní doma, nepije, jí léky a stejně zase zvrací. Poprvé v životě sem v jejích očích viděla strach. Sanitka ji odvezla do nemocnice já do rána nespala, seděla sem v kuchyni jako opařená, vykouřila snad celou krabičku cigaret a bylo mě hrozně. Ráno sem pořád volala na maminčin mobil, pak i do nemocnice, ale nikdo to nezvedal, nevěděla sem, co se děje. V devět ráno mi konečně volala paní doktorka, že maminku operují a že až bude mít po zákroku, tak můžu přijít a pan doktor mi řekne víc. Rychle sem nachystala děti a jela tam. Seděli jsme na chodbě a čekali. Asi po půl hodině přišel pan doktor, tak sem se rychle ptala, jak to dopadlo, co se bude dít dál a jak je na tom. Pan doktor si mě vzal stranou, aby holky nic neslyšely a říkal mi ty nejhorší slova, jaký dcera může slyšet. Maminka si prý zkusila přitom zákroku jako pes a už nemá sílu dál bojovat, prý to sama cítí a oni ji už nemají jak pomoct. Játra už nejdou nijak zachránit, transplantace by se už stejně nedočkala, tu prý měla podstoupit už tak před rokem a že umírá. Nechápala sem co se děje, nerozuměla sem postoji toho doktora, mluvil s ledovým klidem, nevěděla sem proč mi nikdo nic o nějaké transplantaci neřekl mnohem dřív, když se s tím dalo ještě něco dělat. Přece v nemocnici nám řekli, že bude žít, do půl roku podstoupí transplantaci a dál bude vést plnohodnotný život. Každý doktor říkal něco jiného. Pak mi ještě řekl, že za ní za chvíli můžu jít, ale už se jen rozloučit, že už brzy umře a odešel. Zhroutila sem se na lavici a brečela a brečela, nic sem nevnímala, všechno bylo jako v mlze. Neměla sem odvahu tam vejít, strašně sem se bála a přemýšlela nad tím, jestli tam mám vůbec jít. Po nějaké době sem se vzpamatovala, když mi malá seděla na klíně, pusinkovala mě a vůbec nechápala co se děje a proč brečím. Starší dcera chtěla vědět, co se stalo a já ji musela opatrně sdělit, že babička umírá. Malinká to naštěstí nechápala, ale ta starší rozuměla všemu, řekla sem jí že se s ní půjdu naposledy rozloučit a dcera mi se slzami v očích řekla, že půjde semnou, že ji chce taky ještě vidět a říct ji, jak ji má ráda. Nevěděla jsem jestli jí to mám dovolit nebo raději ne, nevěděla sem co je dobře, ale říkala sem si, že by mi to pak nemusela nikdy odpustit, že sem jí to zakázala. Menší dceru mi na chodbě pohlídala sestřička, já se dala trochu dohromady a s dcerou za ruku jsme vešli dovnitř. Maminka ležela na posteli, všude hadičky, krev, kterou každou chvíli vykašlávala. Najednou mi připadala strašně malá, drobná, v obličeji propadlá, nemohla ani mluvit, ale poznala nás a to je to hlavní, že věděla, že tam jsme sní. Snažila sem se s ní mluvit normálně, vykládala sem jí, že všechno bude dobrý, že se z toho dostane a co všechno spolu ještě podnikneme, až jí pustí domů. Neumím lhát, bylo to strašný, nevím jestli mi maminka věřila nebo ne, nevím co se jí honilo hlavou, ale když o tom přemýšlím, myslím si, že věděla, že to není pravda. Poslední slova, která řekla, byla ta, že ten zákrok hrozně bolel, že se to nedalo vydržet, že má hroznou žízeň a abych jí nezapomněla zajít na úřad. Celou dobu jsem jí hladila po té drobné ručce a po obličeji, moje statečná dcera jí držela za druhou ruku, snažila se vždycky otočit, když neudržela pláč, aby to maminka neviděla. Maminka se na mě dlouze podívala a měla tak krásný, velký a čistý oči, jaký nikdy neměla, ani když byla namalovaná. Pak se jí chtělo zase zvracet a sestra už chtěla, abychom odešli. Maminka se na nás krásně usmála , dala sem jí svojí poslední pusu v životě, dcera taky a odešli jsme. Mezitím přijel můj přítel, který se s maminkou taky stihl rozloučit a těch slz ukáplo taky hodně. Podařilo se mi dovolat i bratrovi, který celou dobu ani pořádně nevěděl, co se s maminkou děje, ale věděla sem, že se s ní taky musí rozloučit a hlavně jsem věděla, že maminka na to čeká. A opravdu čekala, bratr to stihl, přijel okamžitě a přesně šest minut poté, co vyšel z JIP oddělení, tak moje milovaná maminka vydechla naposledy. Je to teprve tři měsíce, co tu mezi námi není a mě strašně chybí, rve mi to srdce a nemůžu se z toho vyhrabat. Bude to trvat ještě dlouho, než tomu uvěřím, že už ji nemám. Chybí dětem, kteří už bohužel nemají žádnou babičku ani dědečka, protože i rodiče partnera už nežijí. Nyní už vím , že loučení s někým, kdo odchází, je alespoň pro mě mnohem horší, než se nestihnout rozloučit, každý to máme jinak, ale já to píšu tak, jak to cítím. Celý život jsem hodně tvrdá povaha, vydržím hodně, ale kdybych neměla děti, které mě potřebují a které z celého srdce miluji, možná bych to už všechno vzdala. Ještě mám bratra, se kterým momentálně vycházím celkem dobře, taky mě podržel a doufám a modlím se aby konečně dostal rozum a s tím svinstvem skončil nadobro. Vím, že je to běh na dlouhou trat, ale snad se mu to jednou podaří, má už jenom mě a já mu vždycky pomůžu, když budu moct, je to moje krev a mám ho ráda. Vím, že maminka by si to moc přála, vždycky říkala, že až tady jednou nebude, abychom vždycky drželi při sobě. Snad to půjde.