Čtu tento příběh a cítím se hrozně. Nevím jak je to staré ale i tak vím jak těžké jste to měla. Každý mi říká že je dobré že jsem se stihla rozloučit ale nemyslím si.
Tatínkovi 19.11 zjistili rakovinu slinivky. Denně jsem za ním jezdila s mamkou věděla jak je to špatné. Před otevřením do jeho pokoje jsem nasadila druhou tvář že je vše ok a cestou domů jsem brečela jak želva. Hlavně jsem nespala a byla psychicky na dně. 6.12 taťka podstoupil operaci neúspěšně, nádor nešel vyndat. Tak zase jezdit za ním kdy jsem byla na dně a on nic nevěděl. Podstoupil taky nějaký zákrok ohledně žluči a jater a říkal že to bylo peklo. 22.12 teď nám tatínek zemřel a poslední týden kdy byl na morfium a já věděla že to je pár dní on mluvil že se těší domů. Pak když už jen spal a neměl sílu otevřít oči jsem mu milionkrát říkal jak moc ho miluji a teď tu sedím a vím že to bylo málo. Vánoce jsme přežili už kvůli mým dětem. Ale přežít v sobotu pohřeb, to bude strašné. Tatínkovi bylo 61 a měl rád život.
A myslím že kdyby dostal infarkt nebo cokoli byl by to šok ale měsíc a půl to utrpení vědět že vám odchází milovaný tatínek nepřeji nikomu.
