smrt rodicu

Dobrý den, Lucko; téma, které sem přinášíte, je jedno z nejtěžších. Doufám, že někdo ze čtenářů se s Vámi bude moci podělit třeba o vlastní recept na to, jak s podobnými pocity zacházet, jak období pocitu zmaru překonat. Jak zacházet s pocitem zlosti na někoho, koho máme rádi a on zmizí z našeho života, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Teď ta situace vypadá jako černočerná, ale kolem nás chodí mnoho lidí, kteří postupně od černočerné došli k šedé a pak třeba našli i radost a štěstí. Já bych, pokud Vás zajímá můj názor, zkusil přemýšlet o těch lidech, o kterých píšete, že je máte kolem sebe. Nejsou nejdůležitější, píšete, ale asi nějak důležití jsou. Vy jste určitě nějak důležitá pro ně, třeba i drobnými věcmi, které si nemusíte úplně uvědomovat. Zkuste myslet na ně, jakou stopu v nich necháváte teď - a jakou stopu byste naopak nechala, kdybyste si něco udělala. Jestli by jednou vnoučata, o kterých píšete, neměla pocity zmaru právě z Vašeho příkladu. Pokud Vám v životě ublížilo, že z něj lidé bez varování odešli, dost pravděpodobně byste tenhle příběh nechávala žít dál a dál zase v jiných lidech.

Možná Vám internetové fórum pomůže. Možná také ne. Jsem si dost jistý, že by Vám hodně ulehčil rozhovor s někým "naživo" - viděli jsme u nás mnoho lidí, kteří se po pár rozhovorech s psychoterapeutem ptali, proč předtím žili se svými pocity sami takovou dobu. Sdílená bolest je poloviční bolest. Dobře by Vám, podle mé zkušenosti, mohli pomoci Vaši bolest takto "rozpůlit" v RIAPSU, nonstop, klidně i jen po telefonu. Dejte tomu prosím aspoň jeden pokus. http://www.csspraha.cz/krizove-centrum-riaps.

Marek U., Cesta domů

Dobrý den, paní Lucko.Ocitla jste se v neuvěřitelně osamocené a hraniční situaci: Vaši rodiče zemřeli, táta si navíc sám vzal život, a Vy se po jeho smrti cítíte naprosto zrazená, opuštěná, možná bez naděje, bez pevného bodu v životě. Je to mnoho bolesti a beznaděje najednou. Vnímám, jak pro Vás rodiče (zvlášť táta) byli a jsou důležití. Proto je jeho odchod tak zdrcující. Jakoby táta přetrhl pupeční šňůru, kterou jste byli spojení. Bolest z tohoto odtržení je pro člověka tak velká, že ne každý má dost sil se s ní porvat. Mnoha lidem v situaci podobné Vaší pomohla psychoterapie – možnost opakovaného zpracování tohoto vztahu a bolesti, aby dostala smysl a abyste mohla jít dál. Chci Vás k ní povzbudit. Zkuste ve svém okolí najít terapeuta, kterému byste mohla důvěřovat a s jeho pomocí uzdravit rány své duše. Kontakty můžete najít na internetu (např. na Googlu „psychoterapie“ moje město), má je k dispozici Váš obvodní lékař nebo Vám je poskytnou na lince důvěry ve Vašem okolí.Než ho najdete, zkuste vydržet a nedělat unáhlená rozhodnutí. Pečujte o své tělo i duši, dělejte věci, které jsou Vám příjemné. Zůstaňte v kontaktu s lidmi, i když Vám to teď nepřináší potěšení. Poslouchejte hudbu, pište básně, dělejte cokoli, při čem se cítíte dobře. Pokud seberete odvahu, mluvte o tom, co prožíváte, s těmi, kterým věříte. Alespoň trochu. Přísloví o sdělené bolesti=poloviční bolesti bývá často pravdivé. Píšete, že Vás někdy napadne i myšlenka, že byste mohla tátu „následovat“ a také si vzít život. Chápu, že Vás to napadá. Přesto chci stát na straně života. Vždyť rozhodnout se k sebevraždě – to můžete kdykoli. Jsou tu důvody, proč ji ještě odložit? Z Vašeho psaní jsem pochopila, že máte sourozence a že jsou ve Vaší rodině děti (snad synovci?). Je možné, že byste kvůli nim mohla ještě nějaký čas zůstat tady na zemi? Zkuste si sepsat, co dalšího by Vás tu mohlo držet. Nedokončená práce, někdo z kolegů, kamarádka z mládí, paprsek naděje směrem k budoucnu… To všechno je důležité. Možná má pro Vás život nějaký další úkol, který máte ještě splnit. Milá Lucko, prožíváte náročné období, neváhejte využít také služeb odborníků, kteří by Vám mohli pomoct nést břemena Vaší duše. Kromě zmíněného terapeuta Vás chci povzbudit také k volání na linky důvěry (viz odkaz výše), k návštěvě krizového centra, je-li ve Vašem okolí, pokud není, tak např. manželské poradny. Služby těchto zařízení bývají zpravidla bezplatné a jejich pracovníci jsou nejen vázaní mlčenlivostí, ale jsou vyškoleni, aby Vám mohli pomoci. Vážená paní Lucko, držím Vám palce, abyste našla sílu jít dál a abyste zvolila dobrou cestu! Budu na Vás myslet. Petra Hálková

dobrý deň, v žiadnom prípade si neberte život. Jeden môj kamarát hovorí, že žijeme so živými a nie s mŕtvymi. Odporúčam Vám ísť na internet a dajte si do googlu - "Stála som pri bráne neba a pekla". Mne tiež zomrela mama a myslela som si, že sa zbláznim, bola som bezmocná a polroka som bola na liekoch. Potom sa s tým trochu vyrovnala, ale keď si spomeniem na mamu, tak mi je do plaču. Škoda, že Vám otec nepovedal, ako sa cíti (určite sa o vás dobre staral, len to bolo ťažké bez ženy), ale brať si život je strašné. Niekto ide skôr, niekto neskôr. Ja sa snažím pozerať sa aj na životy iných ľudí a dosť som si všimla, že ľudia majú kopu problémov, skoro v každej rodine je nejaké úmrtie. Nebojte sa a snažte sa žiť pre najbližších a raz sa s rodičmi stretnete. Oni nás len predišli a čakajú na nás. Prajem veľa síl.Držte sa. heni

Milá Lucks,
přišla jsem sem po několika měsících, abych si přečetla, jak to zvládají lidé, kteří jsou na tom podobně jako já. Hned jsem si všimla nového příspěvku - Tvého. Vyděsil mě. Prosím Tě, napiš, že jsi v pořádku. Měli jsme v rodině dvě sebevraždy. Je to hrozné, nemělo by se to dít, ale některé slabší povahy to prostě nezvládnou a nemůžeme je odsuzovat, musí zažívat hrozná muka. Před rokem mi zemřela maminka. Nad sebevraždou jsem myslela vždy jen tak okrajově. Maminka sebevrahy odsuzovala, vždy tvrdila, že když si život nedali, nemají právo si ho vzít. Koukala na to očima MATKY. Tím mě maminka chrání i po své smrti. Je to těžké, také mám tátu, o kterého jsem se bála, že si poté vezme život, ale ustál to -odsuzuji ho však za jiné věci. Taky bych mu to neodpustila, ale časem bych ho pochopila. Znamená to, že tvůj tatínek tvoji maminku miloval tak moc, že jinou ženu by už nikdy nemohl milovat. Cítil se sám. Asi viděl, že jeho děti mají svoji rodinu a cítil se sám, nechtěl Vás ničím obtěžovat....je mi to líto. Drž se. A napiš prosím, že jsi ok.