Dobrý den, Lucko; téma, které sem přinášíte, je jedno z nejtěžších. Doufám, že někdo ze čtenářů se s Vámi bude moci podělit třeba o vlastní recept na to, jak s podobnými pocity zacházet, jak období pocitu zmaru překonat. Jak zacházet s pocitem zlosti na někoho, koho máme rádi a on zmizí z našeho života, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Teď ta situace vypadá jako černočerná, ale kolem nás chodí mnoho lidí, kteří postupně od černočerné došli k šedé a pak třeba našli i radost a štěstí. Já bych, pokud Vás zajímá můj názor, zkusil přemýšlet o těch lidech, o kterých píšete, že je máte kolem sebe. Nejsou nejdůležitější, píšete, ale asi nějak důležití jsou. Vy jste určitě nějak důležitá pro ně, třeba i drobnými věcmi, které si nemusíte úplně uvědomovat. Zkuste myslet na ně, jakou stopu v nich necháváte teď - a jakou stopu byste naopak nechala, kdybyste si něco udělala. Jestli by jednou vnoučata, o kterých píšete, neměla pocity zmaru právě z Vašeho příkladu. Pokud Vám v životě ublížilo, že z něj lidé bez varování odešli, dost pravděpodobně byste tenhle příběh nechávala žít dál a dál zase v jiných lidech.
Možná Vám internetové fórum pomůže. Možná také ne. Jsem si dost jistý, že by Vám hodně ulehčil rozhovor s někým "naživo" - viděli jsme u nás mnoho lidí, kteří se po pár rozhovorech s psychoterapeutem ptali, proč předtím žili se svými pocity sami takovou dobu. Sdílená bolest je poloviční bolest. Dobře by Vám, podle mé zkušenosti, mohli pomoci Vaši bolest takto "rozpůlit" v RIAPSU, nonstop, klidně i jen po telefonu. Dejte tomu prosím aspoň jeden pokus. http://www.csspraha.cz/krizove-centrum-riaps.
In reply to Táta maminku velice miloval by Anonym (neověřeno)