anonim
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. září 2015
•
Truchlení

tatinku vrat se

Uz je to vic jak pul roku co mi zemrel tatinek a prijde mi ze to boli vic a vic byla jsem tehotna mel hroznou radost a najednou zemrel sel spat a uz se neprobudil nemuzu tomu stale uverit miluju te tati moc mi chybis tva vnucka uz je na svete a ty tu nejsi nikdy se s tim.nesmirim chybis nam
351 člověk vyjádřil účast.
7 reakcí Vložit vlastní příběh
Týna
•
5. září 2014
Ahoj,
mě tatínek umřel před 14 dny. Byl to muzikant, herec, zpěvák... V neděli k ránu přijel z kšeftu. S mámou jsme kolem osmé vstaly a když se blížilo k poledni, tak jsme si říkaly, že je nějak divné, že spí tak dlouho... Mamka ho šla zkontrolovat a víc přikrýt.
Nikdy nezapomenu na ten zoufalý hlas mojí maminky jak volá "Járo!!" Hned jsem tam přiběhla a viděla taťku jak bezmocně leží na posteli. Jak nereaguje. Mamce jsem řekla, ať dělá masáž srdce, já vzala mobil a volala záchranku a šla pro sousedku, která je zdravotní sestra. Okamžitě přiběhla a hned věděla co má dělat. Záchranka, která bydlí kousek od nás (pěšky asi 10 minut) přijela asi za 15 minut. Kdyby se k nám aspoň chovali slušně... Zrovna jsem si nalévala vodu, abych se zklidnila, když doktor povídá "Já nevím co tady vyvádíte, ale ten člověk už je několik hodin mrtvý".......... Myslím, že ani nemusím popisovat jak jsem se cítila... Práskla jsem vzteky dveřmi, vysklila sklo a doktor říká mojí mamince "prosím vás, uklidněte si jí... Co to tady dělá za scény?" Ani nevím, jestli se snažili tatínka oživit... Můj tatínek byl veselá kopa.... Možná, že to bude znít hrozně divně, ale já se snažila na pohřbu spíš usmívat než plakat, protože táta měl úsměvy strašně rád...
Pořád mám takový pocit, jako by to byl špatný vtip... Všichni pořád čekáme, že táta otevře dveře a přijde domů... Mozek to asi ještě nehodlá přijmout...
Ale strašně mi chybí... Hrozně moc... A neskutečně jsem na taťku naštvaná, že nás opustil... Že nás tady nechal.....
Ale takový je život.. Někdo přichází a někdo odchází. Je to těžké.. A nikdo, kdo to neprožil, si to ani nedokáže představit tu neuvěřitelnou bolest... Jsem ráda, že existují tyto stránky... Že vím, že nejsem jediná kdo přišel o tatínka... Bylo mu 58 let.. Byl zdravý... Sportoval, nekouřil... Nebyl alkoholik... Ale snažíme se s tím vyrovnat... Ještě, že mám 3 sourozence, kteří mají děti.. Dohromady měl tatínek 6 vnuků.. :) Nebýt těch dětí, tak to asi nezvládáme tak jak teď... Jsem vděčná za ty děti... A děkuji Pánu Bohu, že táta netrpěl... Že odešel ve spánku a že ho nic nebolelo... MILUJI TĚ TATÍNKU!
Radka
•
5. září 2014
Tynko,takové pocity mám i já. Před měsícem a půl nám do nebes odešel taky tatínek byl moc nemocny a já bych si tak ráda říkala že už se má dobře a přála mu klid který tu poslední půl roku nemel ale moje srdce je tou zprávou tak bolavé a můj mozek to nehodlá přijmout,beru to že nekam odjel a přijede,je to hrozné pořád čekám kdy ho uvidím nejak to nemůžu strávit.nejhorší je když mi to nekdo připomene ač maličkostí co mi ho připomene je zle, dojde mi že se neco stalo,že to není jen sen..... a brečím :-(
351 člověk vyjádřil účast.
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. září 2014
Zdravím, je měsíc po pohřbu tatínka, a mě je stále hůř a hůř. Chci aby se vrátil, stále hledám moment, kde jsem udělala chybu. Tak vše vypadalo nadějně, tolik oběhaných lékařů, tolik léků. Vše se povedla a pak najednou umřel v mém náručí. Mám pocit, že to nikdy nerozdýchám. Už nevím s kým si mám promluvit, ale ten co to neprožije, neví, o čem je tento smutek. Budu ráda za každou reakci, či rozhovor.
Jana
Veruna
•
19. prosince 2014
ahojte, mám to za sebou, presne před 3,5 měsíci jsme pohřbili tatínka, nepřenosná zkušenost, velká bolest, prázdnota, každý jsme se s tím vyrovnávali jinak, není na to recept. jen snad čas. myslím na něho denně, téměř stále. bylo mu 69 let, bojoval 4 měsíce, nevybojoval. bolí to stále, ale jinak, snažím si říkat, že každý máme svůj čas, at člověk dělá, co chce.
držte se všichni!
Eva
•
13. ledna 2015
Ahoj všichni v této diskuzi,i já mám bohužel zkušenost s úmrtím svého tatínka.Stalo se to 7.5.2013,a do dnes tomu nevěřím.Bylo to absolutně náhle,bez jakéhokoliv varování,infarkt,ve spánku.Večer před tím vše v pořádku,šel spát a už se neprobudil.Nikdy to nepřijmu a nesmířím se s tím.měli jsme bezvadný vztah.Následné dny a týdny po této tragédii byly prostě šíléné.sedět doma a čekat,že se otevřou dveře a on zase přijde,jako vždycky.V květnu to budou 2 roky,a mě přijde pořád jakoby se to stalo včera.Neskutečně mi chybí.Je pravda,že kdo to nezažil,tak nepochopí.Všechno je tak jiné,a přitom stejné v tom,jak si ten život plyne dál,a já vím.že už to prostě jiné vždycky bude.Pořád mám pocit,že je to jen nějaký sen,nebo hodně zlý vtip,a zase bude všechno jako dříve.Všem v této diskuzi,přeji hodně sil,je to moc těžké,moc....Eva.
284 lidé vyjádřili účast.
veruna
•
21. března 2015
Ahoj, je to už 7 měsíců. Čas je jediný lék. Už ale můžu fungovat. občas mám strašné splíny, je mi zle, mám depky, výčitky, chci sobecky vrátit čas, jestli by šlo udělat ještě něco víc, někoho poprosit o pomoc..... Nějak nevidím smysl v bytí zde. Když odchází takoví lidé, jako byl ON. Mluvím k němu, prosím ho o pomoc, modlím se, měla jsem často pocit, že za mnou chodí, teď ho mám méně a méně. nějak si odmítám připustit, že tu už není. uzavírám jeho podnikání a asi tím mám pocit, že pořád tu je, že dělám věci jako dříve. V květnu to bude rok od jeho onemocnění, moc se bojím toho data. nikdy jsem si nemyslela, že je to tak strašně moc těžké. nepřenosná zkušenost, velká bolest, člověk zestárne během okamžiku o spoustu let. všem, co to prožívají, přeji moc sil a milosrdný čas, at Vám běží co nejrychleji. nic jiného totiž nepomáhá.
304 lidé vyjádřili účast.
Zuzana
  (kontaktovat autora příběhu) •
18. září 2021
Evo, absolutně souhlasím. Můj tatínek také odešel, a nikdy se s tím nesmířím. Už jen přežívám ..