Helena
7. září 2015
•
Truchlení
Stesk
13. prosince mi zemřel muž. Přežil jen o něco málo více než dva roky ode dne, kdy mu byla diagnostikována rakovina. Měli jsme se moc rádi a bylo mu teprve 53 let. Smutek a stesk je stále horší, nic se nelepší , naopak. Nevím, jak svůj život bez něj dál zvládat, ta prázdnota je bezedná.
In reply to Myslela jsem,že jak bude by Anonym (neověřeno)
Iv
10. září 2012
Paní Ivo...
ta bolest nikdy neustoupí. Ale věřte mi - časem se bude zmenšovat a pak už se bude objevovat jen při vzpomínkách, kterých se nikdy nesmíme vzdát. Ztratila jsem v životě několik lidí, které jsem milovala celým srdcem a momentálně mě opouští další. Bolí to hrozně moc, bolí to vždy stejně a bolí to dlouho. Ale postupem času bolest musí přejít, věřím tomu, že jinak by oni nemohli mít klid a ten potřebují, proto nás museli opustit. Nesmíte myslet na to, že bez něho nemůžete být. Vy musíte jít dál, protože on by to tak chtěl. Oni už došli klidu a míru, pro ně je to lepší takhle a proto nesmíme být moc sobečtí, i když je to moc těžké se s tím smířit. Také my musíme jít dál, musíme žít naplno svůj život, abychom byli hodni jednou odejít pokojně, nesmíme si to zkomplikovat, musíme počkat, až si nás oni zavolají, potom teprve přijde čas, abychom se s nimi znovu shledali a bude to tak správně, teď to nechtějí, teď tu ještě máme nějaký úkol.
Tím nemyslím cokoliv potlačovat, naopak. Musíme dát průchod své bolesti, mluvit o ní a plakat, musíme se s úmrtím také sami smířit. Ale smířit se musíme. Smrt je přirozenou součástí života, i když se nám to takhle nelíbí, mělo to tak být a proto se to stalo. Přeji Vám a stejně tak všem ostatním, kteří procházejí krizí, aby bolest ustoupila co možná v nejkratším čase, aby tahle muka netrvala moc dlouho.
ta bolest nikdy neustoupí. Ale věřte mi - časem se bude zmenšovat a pak už se bude objevovat jen při vzpomínkách, kterých se nikdy nesmíme vzdát. Ztratila jsem v životě několik lidí, které jsem milovala celým srdcem a momentálně mě opouští další. Bolí to hrozně moc, bolí to vždy stejně a bolí to dlouho. Ale postupem času bolest musí přejít, věřím tomu, že jinak by oni nemohli mít klid a ten potřebují, proto nás museli opustit. Nesmíte myslet na to, že bez něho nemůžete být. Vy musíte jít dál, protože on by to tak chtěl. Oni už došli klidu a míru, pro ně je to lepší takhle a proto nesmíme být moc sobečtí, i když je to moc těžké se s tím smířit. Také my musíme jít dál, musíme žít naplno svůj život, abychom byli hodni jednou odejít pokojně, nesmíme si to zkomplikovat, musíme počkat, až si nás oni zavolají, potom teprve přijde čas, abychom se s nimi znovu shledali a bude to tak správně, teď to nechtějí, teď tu ještě máme nějaký úkol.
Tím nemyslím cokoliv potlačovat, naopak. Musíme dát průchod své bolesti, mluvit o ní a plakat, musíme se s úmrtím také sami smířit. Ale smířit se musíme. Smrt je přirozenou součástí života, i když se nám to takhle nelíbí, mělo to tak být a proto se to stalo. Přeji Vám a stejně tak všem ostatním, kteří procházejí krizí, aby bolest ustoupila co možná v nejkratším čase, aby tahle muka netrvala moc dlouho.
In reply to Paní Ivo... by Anonym (neověřeno)
Iva
15. září 2012
Moc děkuji za slova útěchy a povzbuzení.Říkáme si s dcerou,že pokud manžel neměl být zdravý,je to pro něj takhle lepší,netrápí se,netrpí.Pro nás jsou to opravdu muka,trpíme jeho odchodem strašně,myslíme na něj pořád,já tomu pořád nemůžu uvěřit...dnes jsou to tři měsíce a je to jako včera.Pořád nevím,co dál,jak budeme žít,ale snad je čas opravdu nejlepší lékař.
In reply to Paní Ivo... by Anonym (neověřeno)
Monika
1. února 2013
Je to pravda,ale i když by člověk chtěl aby ta strašná bolest a zoufalství už přestalo mám pocit že se to opravdu nedá ovlivnit,takže i když člověk ví že musí jít dál prostě neví jak i když se snaží,bože kéž by to utrpení skončilo
Kája
17. července 2012
V neděli to budou tři měsíce,co mi zemřel manžel na rakovinu jater,bylo mu 51 let,situace je pro mne horší o to,že jsme neměli děti a zůstala jsem sama s maminkou,o kterou pečuji.Sedím doma a přemýšlím,už se nemohu podívat ani na fotky,je to čím dál horší,taky mi čas nepomáhá a moje okolí už vůbec ne,jako bych se tou tragédií stala terčem pro něčí zlobu a nenávist.Též nevím,jak dál,čeká mne jen samota,beznaděj,zoufalství,sedím doma,celé dny probrečím,zkoušela jsem chodit ven za kamarádkou,za příbuznými,ale každý má svoje a já jsem všude navíc,už se mi nechce vidět nikoho.Fungovat musím,kvůli mamince,přemýšlím o návštěvě psychiatra,ale pořád to odkládám,že mne vyžene,že to nic není.
Přeju všem truchlícím,aby našli klid a pokoj,sama ho ale nikde nencházím.
Přeju všem truchlícím,aby našli klid a pokoj,sama ho ale nikde nencházím.
In reply to V neděli to budou tři měsíce by Anonym (neověřeno)
Iva
26. července 2012
Paní Kájo,s návštěvou psychiatra neváhejte,může Vám hodně pomoci.Mluvím z vlastní zkušenosti.Když mi oznámili manželovu diagnozu a prognozu,sesypala jsem se,ale musela jsem fungovat kvůli němu,půl roku jsem se o něj starala,jak nejlíp jsem mohla,ke konci, když byl v nemocnici už jsem to dál nevydržela a musela k lékařce.Sice jsem dostala léky,ale pomáhají mi,bez nich bych jeho smrt nesla daleko hůř.Pomalu si začínám zvykat,mám dceru,takže musím fungovat dál a najít tu sílu.Ani pro ni to není lehké.Vy to určitě taky dokážete.Držím vám pěsti.Iva
In reply to Paní Kájo,s návštěvou by Anonym (neověřeno)
Kája
5. srpna 2012
Paní Ivo,děkuji,zatím to odkládám,pro nával práce a úředních záležitostí,včetně pozůstalosti,ale až bude vše za mnou,k lékaři urychleně zajdu.
Drže se i Vy i dcera.
Drže se i Vy i dcera.
In reply to V neděli to budou tři měsíce by Anonym (neověřeno)
Kája
9. září 2012
Paní Anno,mám to stejně,ještě to není ani 5 měsíců,co manžel odešel a někdy se mi zdá,že je to deset let,jindy,že to bylo včera a ano,odcházejí dobří lidé,plní lásky,naděje,štěstí,plní plánů do budoucna,milující a milovaní.
Já jem taky doma,starám se o maminku,která je to mozkové příhodě,tak vím,jaké to je,když je člověk zavřený mezi zdmi,svým způsobem mi to ale vyhovuje,protože mi lidé po manželově smrti moc ublížili a moje strachy se jen prohloubily,svoji budoucnost nevidím optimisticky,spíš nevidím žádnou,ale musím žít dál,dokud to půjde,dokud mne zde bude zapotřebí.
Stále si říkám,až dořeším to,dodělám ono,půjdu k lékaři,myslím,že Vánoce mne donutí,opravdu nevím,jak svátky zvládnu.Už jsem tam měla být dávno,vím,jsme ráda,že jsem našla tyto stránky,kde se mohu já i ostatní vypsat ze své bolesti.
Já jem taky doma,starám se o maminku,která je to mozkové příhodě,tak vím,jaké to je,když je člověk zavřený mezi zdmi,svým způsobem mi to ale vyhovuje,protože mi lidé po manželově smrti moc ublížili a moje strachy se jen prohloubily,svoji budoucnost nevidím optimisticky,spíš nevidím žádnou,ale musím žít dál,dokud to půjde,dokud mne zde bude zapotřebí.
Stále si říkám,až dořeším to,dodělám ono,půjdu k lékaři,myslím,že Vánoce mne donutí,opravdu nevím,jak svátky zvládnu.Už jsem tam měla být dávno,vím,jsme ráda,že jsem našla tyto stránky,kde se mohu já i ostatní vypsat ze své bolesti.
Iva
7. července 2012
Dobrý den,v půlce června mi zemřel manžel,bylo mu 57let,mně je 44 let,máme dceru 23let.V prosinci byl týden v nemocnici s tím,že prodělal slabou mozkovou příhodu,na první svátek vánoční už tam byl zpátky a po vyšetření se ukázalo,že má nádor na mozku.Den před silvestrem ho operovali,vypadalo to dobře,rehabilitoval,lepšil se,pak začaly potíže,jako zánět žil,nabalovaly se další,jeho stav se zhoršoval a nakonec zemřel v nemocnici.Byla jsem s ním až do konce,viděla jsem ho umřít,ale nemůžu se s tím srovnat,moc jsme se milovali,byli jsme šťastní.Manžel nebyl nikdy nemocný,vždy myslel jen na rodinu,žil pro nás a najednou je pryč.Ptám se proč zrovna on?jak budeme bez něho žít.Vím,že mám dceru a musím tady být pro ni,ale nechce se mi žít,nebaví mě to tady,nevím jak dál.
In reply to Dobrý den,v půlce června mi by Anonym (neověřeno)
Alena
12. července 2012
Dobrý den,
ocitla jsem se ve stejné situaci jako vy, mému manželovi bylo nedožitých 56 let a zemřel na rakovinu, se kterou jsme bojovali dva roky a když se zdálo, že se začíná blýskat na lepší časy nemoc zaútočila rychle a během týdne byl pryč, do poslední chvíle jsme byli s ním hladili ho a též jsem ho viděla zemřít. Stalo se to 5.5.2012 a já nevím co dál, mám dvě dospělé děti, které se snaží mě držet, ale vím, že i pro ně je to moc těžký.
Nic mě nebaví, chodím jak tělo bez duše, brečím, nic mě taky nebaví, slova útěchy od lidí, kteří to nezažili mysly na sebe, život jde dál jsou fráze, ale jak se s tím poprat, samota je hrozná, pořád si nějak myslím, že najednou se otevřou dveře a vrátí se jsou bohužel nereálné!!
Alena
ocitla jsem se ve stejné situaci jako vy, mému manželovi bylo nedožitých 56 let a zemřel na rakovinu, se kterou jsme bojovali dva roky a když se zdálo, že se začíná blýskat na lepší časy nemoc zaútočila rychle a během týdne byl pryč, do poslední chvíle jsme byli s ním hladili ho a též jsem ho viděla zemřít. Stalo se to 5.5.2012 a já nevím co dál, mám dvě dospělé děti, které se snaží mě držet, ale vím, že i pro ně je to moc těžký.
Nic mě nebaví, chodím jak tělo bez duše, brečím, nic mě taky nebaví, slova útěchy od lidí, kteří to nezažili mysly na sebe, život jde dál jsou fráze, ale jak se s tím poprat, samota je hrozná, pořád si nějak myslím, že najednou se otevřou dveře a vrátí se jsou bohužel nereálné!!
Alena
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
Iva
14. července 2012
Dobrý den Alenko,
bohužel máme podobný osud,svůj příspěvek jsem psala na naše výročí svatby 7.7.,15.7. to bude měsíc,co manžel zemřel.Pořád se mi o něm zdá,tak jako Vy čekám,že přijde domů,ale pak si uvědomím,že už nikdy se to nestane.Ta beznaděj je hrozná,nevím co dál,kdyby nebylo dcery...taky slýchám,musíš myslet na sebe,máš svůj život,atd.,jenže kdo to neprožil,představuje si to moc jednoduše.Chodím na psychiatrii k moc hodné paní doktorce,ta mi řekla,že tyhle stavy jsou normální,ten smutek si musíme postupně odžít a bude to trvat nejméně rok,než budeme z nejhoršího venku,ale jak to zvládnout,i když člověk vydrží všechno a ženská teprve.Jsem ráda,že jsem našla tyhle stránky a můžu si tu aspoň ulevit ze smutku a starostí a je dobré vědět,že v tom nejsem sama,lidé mají kolikrát horší osudy.Já jsem vděčná za ty krásné roky,co jsem s manželem prožila,ale nemůžu se smířit s tím,že odešel příliš brzy.Přeji vám hodně sil,snad to nějak zvládneme.Iva
bohužel máme podobný osud,svůj příspěvek jsem psala na naše výročí svatby 7.7.,15.7. to bude měsíc,co manžel zemřel.Pořád se mi o něm zdá,tak jako Vy čekám,že přijde domů,ale pak si uvědomím,že už nikdy se to nestane.Ta beznaděj je hrozná,nevím co dál,kdyby nebylo dcery...taky slýchám,musíš myslet na sebe,máš svůj život,atd.,jenže kdo to neprožil,představuje si to moc jednoduše.Chodím na psychiatrii k moc hodné paní doktorce,ta mi řekla,že tyhle stavy jsou normální,ten smutek si musíme postupně odžít a bude to trvat nejméně rok,než budeme z nejhoršího venku,ale jak to zvládnout,i když člověk vydrží všechno a ženská teprve.Jsem ráda,že jsem našla tyhle stránky a můžu si tu aspoň ulevit ze smutku a starostí a je dobré vědět,že v tom nejsem sama,lidé mají kolikrát horší osudy.Já jsem vděčná za ty krásné roky,co jsem s manželem prožila,ale nemůžu se smířit s tím,že odešel příliš brzy.Přeji vám hodně sil,snad to nějak zvládneme.Iva
In reply to Dobrý den, by Anonym (neověřeno)
Aňa
9. června 2013
Aleno, můj manžel také v 56 letech zemřel nedávno také 5.5.2013. Smutná náhoda, jen jsem ho ztratila díky rakovině během 1,5 měsíce. Strašně jsme se milovali, zanechal mi dvě hodné děti a velkou firmu. Stále jsme s dětmi v šoku, firmu jsme rychle přepsali na sebe, ale kromě truchlení a bezmoci musíme myslet na chod firmy. Jsem zcela na dně. Brečím celý den, jen v práci se trochu hlídám kvůli ostatním. Nevím, co bude dál. Nechce se mi žít, nemám pro co žít. Snad kvůli dětem, ale jak to v sobě překonat. Léky beru, ale někdy si myslím, že na bolest nad ztrátou milujícího člověka žádné léky neexistují. Asi jen ten čas. Známá, co přišla nečekaně o dceru, říkala, že to trvalo 2 roky. Nedokáži si tak douhodou dobu vůbec představit.....
Michala
21. března 2012
V Lednu zemřel známé manžel na rakovinu. Je moc utrápená, nechodí ven mezi lidi, je pořád doma a pláče. Uvítám radu a odkaz, jestli někdo víte o nějákém ženském spolku. kde by se mohla vypovídat a třeba podniknout nějáký výlet, prostě začít znovu žít. Děkuju
Jana
19. listopadu 2011
I Vám Helenko moc rozumím,prožíváme všechny stejnou bolest a bohužel nevíme jak z toho ven.Třeba nám pomůže těchto pár řádků o stejné bolesti,sice jsme každá jinak věkově,ale bolest je určitě stejná a nezvladatelná.Zdá se nám,že nás okolí nechápe,i já mám stejný pocit,i když mám plno bývalých kamrádů,kteří mně moc pomahají,ale teď mně dostaly na dno dušičky a Vánoce snad ani nezvládnu.Napište pár rádek do diskuse,čekám na každé milé slovíčko,kterými mně zahrnoval můj milovaný manžel a teď už rok nikdo.držte se Jana
In reply to I Vám Helenko moc rozumím by Anonym (neověřeno)
Neumím moc hledat v této rubrice,můžete mi napsat email,budu se těšit.Jana
Mně zemřel manžel před rokem,byl zdravý a nájednou se u něho projevila rakovina tenkého střeva a matastázy všude.Zhroutila se mi celý svě.Žili jsem spolu38 let překrásné manželství,bez hádek a jen láska,taková ta obyčejná,krásná.Těšili jsem se jak spolu budeme užívat důchodu.Je mi 62 let a nevím jak žít dál.Loňské Vánoce jsem strávila 3 týdny na psychiatrii a beru antidepresiva,ktará mi stejně nemohou nahradit jeho.Nejhorší je samota 4 stěn.Vše na mně padá,nemám z ničehö radost.Sama nemohu zůstat,nezvládla bych to,to raději nechci být.Syna mám moc hodného,ale má moc starostí v práci a mají také svůj život a nechci se jim do něho plést.Neustále mám pocit,že mně manžel drží za ruku a nechce mně pustit.Možná bych dokázala žít s nějakým přítelem,ale nevím zda mám do toho jít,takový druhý už snad neexistuje.Prosím,prosím poraďte někdo,co mám dělat jak řešit bezvýchodnou situaci.Mám už vyplakané všechny slzy a nevím co dál.Děkuji,když mi někdo sdělí,jak řešil podobnou situaci.
dáša
13. října 2010
jsou to čtyři měsíce a mě to připadá jako kdybych neviděla svého syna deset let moc se mi stýská je to horší a nic na světě mi ho nenahradí svět se zastavil a nic už nemá smysl.nevím jak mám žít.
Mila Helčo,jsem Dana a je mi 34 let, mam doma syna 10letého,8letou dceru a 4 měsiční miminko. Vloni v zaří kdýž jsem byla ve 4měsici těhotenství,tak jsem naposledy objala a polibila manžela to bylo kolem 19,hod,pak mi kolem 22,hod,volal že je v pořadku v praci. o pul noci mě zbudila policie, a ty mi oznamily že mi muj nanžel kolem 23,hod umřel. bylo to hrozný, děti se mi psychicky zhroutily a ja jsem se moc bala že přijdu o miminko,nakonec se mi narodila krasna dcera a je to celí muj manžel. pořad se ptam proč zrovna on bylo mu jen 40let, budu rada když mi napišeš muj mail je 5danca@seznam.cz
Dana Pazourkova
30. června 2010
Ahojky jsem dana a je mi 34 let. Mam veliké trapení a nevím si rady umřel mi manžel a nechal mě tu s 3 dětmi,nemohu se tu moc rozepsat nevystačimi limit na teto diskuzi,snad mi někdo napiše abych se mohla svěřit co mě trapí a snad někdo pomuže po psychické strance
In reply to Ahojky jsem dana a je mi 34 by Anonym (neověřeno)
Jana
19. listopadu 2011
Danuško,vy musíte žít pro své krásné děti,já už čekám jen na to,kdy půjdu za ním.Děti jsou teď Vaše rados,velice vás chápu,musí to být moc těžké sama se starat o 3 děti.Těžko radit,když sama padám na "hubu"ale děti Vám určitě vrátí chuť do života,věřím Vám,že to zvládnete.Najděte si kamaráda,se kterým proberete své trápení,kamarád je lepší v této situaci,než kamarádka,věřte mi.Mám jednoho známěho,1x týdně jezdíme na kávu a je mi na ty 2 hod dobře,přijedu domů a je mi zas moc smutno,ale Vás tam budou čekat Vaš drahé děti.Zkuste to a držte se,děti Vás chtějí vidět veselou a né uplakanou.Přeji Vám,abyste to zvládla. . .Jana
In reply to Paní Ivo,moc děkuji za by Anonym (neověřeno)