Paní Ivo...
ta bolest nikdy neustoupí. Ale věřte mi - časem se bude zmenšovat a pak už se bude objevovat jen při vzpomínkách, kterých se nikdy nesmíme vzdát. Ztratila jsem v životě několik lidí, které jsem milovala celým srdcem a momentálně mě opouští další. Bolí to hrozně moc, bolí to vždy stejně a bolí to dlouho. Ale postupem času bolest musí přejít, věřím tomu, že jinak by oni nemohli mít klid a ten potřebují, proto nás museli opustit. Nesmíte myslet na to, že bez něho nemůžete být. Vy musíte jít dál, protože on by to tak chtěl. Oni už došli klidu a míru, pro ně je to lepší takhle a proto nesmíme být moc sobečtí, i když je to moc těžké se s tím smířit. Také my musíme jít dál, musíme žít naplno svůj život, abychom byli hodni jednou odejít pokojně, nesmíme si to zkomplikovat, musíme počkat, až si nás oni zavolají, potom teprve přijde čas, abychom se s nimi znovu shledali a bude to tak správně, teď to nechtějí, teď tu ještě máme nějaký úkol.
Tím nemyslím cokoliv potlačovat, naopak. Musíme dát průchod své bolesti, mluvit o ní a plakat, musíme se s úmrtím také sami smířit. Ale smířit se musíme. Smrt je přirozenou součástí života, i když se nám to takhle nelíbí, mělo to tak být a proto se to stalo. Přeji Vám a stejně tak všem ostatním, kteří procházejí krizí, aby bolest ustoupila co možná v nejkratším čase, aby tahle muka netrvala moc dlouho.
In reply to Myslela jsem,že jak bude by Anonym (neověřeno)