V neděli to budou tři měsíce,co mi zemřel manžel na rakovinu jater,bylo mu 51 let,situace je pro mne horší o to,že jsme neměli děti a zůstala jsem sama s maminkou,o kterou pečuji.Sedím doma a přemýšlím,už se nemohu podívat ani na fotky,je to čím dál horší,taky mi čas nepomáhá a moje okolí už vůbec ne,jako bych se tou tragédií stala terčem pro něčí zlobu a nenávist.Též nevím,jak dál,čeká mne jen samota,beznaděj,zoufalství,sedím doma,celé dny probrečím,zkoušela jsem chodit ven za kamarádkou,za příbuznými,ale každý má svoje a já jsem všude navíc,už se mi nechce vidět nikoho.Fungovat musím,kvůli mamince,přemýšlím o návštěvě psychiatra,ale pořád to odkládám,že mne vyžene,že to nic není.
Přeju všem truchlícím,aby našli klid a pokoj,sama ho ale nikde nencházím.
