Michaela
•
7. září 2015
•
Prognóza

Moje zkušenost s umíráním

Jsou to 4 dny, co mi umřel tatínek.
Před pěti měsíci, jsme se dověděli diagnozu (pokročilý karcinom). Díky předchozím převážně špatným zkušenostem s péčí o nemocného a vzhledem k nezvratnosti stavu, jsme postupně směřovali k odhodlání udělat pro tátu vše, co si bude přát.
Ještě stále si připadám jako ve snu. Táta se stával stále hubenější, spavější, unavenější. Přesto část naší rodiny stále věřila, že se může uzdravit a odmítala případnou diskuzi, protože se nemohla smířit s tím, že zemře.
Pak přišel okamžik, kdy jsme začali jednat spíše intuitivně, nebyl čas na přemýšlení. Táta musel do nemocnice, protože usínal a témeř se neudržel na nohou. Na všechny dotazy odpovídal, že chce domů nebo do hospice, ale tam nebylo volné místo. Nezávisle na sobě jsme taťkovi slíbily, že musí vydržet do zítřka, že si ho odvezeme. To jsme také udělaly a dalších 24 hodin se o něj staraly.
Po celou dobu jsme držely tátu za ruce.Bylo to nesmírně zvláštní, jako by se zastavil čas, vše si pamatuji úplně přesně. Zvláště pak chvíle, kdy se snažil políbit v polospánku svou manželku, která na něj zblízka mluvila a on již na nic nereagoval či chvíle nesmírného utrpení od bolesti, když jsme ho potřebovaly převléci a mi brečely s ním. Jak kousal kostičky ledu, aby spolkl prášek proti bolesti a svlažil oschlá ústa .
Když tatínek umíral, seděl. Tátova manželka stála zezadu a podepírala ho a my se sestrou jsme ho držely za ruce. Cítily jsme, že odchází. Ten den byl nejteplejší v celém roce a táta miloval horko. Vedle někdo řezal dříví a hrálo rádio, protože táta ležel na lehátku před chatou, kterou si postavil.
Jsem velmi vděčná, že jsme to mohli udělat, také proto, že když umírala máma nebyli jsme u ní a mě to vždy strašně mrzelo. Velmi mi pomohly Vaše texty a také skutečnost zdravotního vzdělání mého i mé sestry. Byli jsme na to tři. Dvě bychom to nezvládly. Také mi byla nesmírnou psychickou podporou možnost mluvit s lékařem z hospicu a sestrami, které se péčí o umírající zabývají.
4 reakce Vložit vlastní příběh
Kateřina
•
23. března 2007
Už je to 14 dnů, co mi umřel tatínek (62), ale já o něm přesto pořád mluvím v přítomném čase a jeho číslo mobilu mám stále uložené. Táta měl rakovinu v posledním stadiu. Umřel doma, maminka ho držela za ruku, sestřička a zdravotní bratr z hospice byli také u něj. Posledních 10 minut jsem byla vedle v pokoji, protože to v té chvíli pro mne bylo nezvládnutelné. To vyhublé tělo, co nevnímalo, chrčelo, to nebyl můj tatínek... Když umřel, tak jsme ho s pomocí sestřiček převlékli a umyli a já se konečně mohla vybrečet.Vím, že je mu konečně dobře, netrápí se, nemá bolesti, ale mně ta bolest zůstala, pořád mi chybí až to fyzicky bolí. Musím se zmínit, že sestřička s kolegou z hospice byli skvělí. Od morální, psychické i organizační podpory, kdy zařídili vše potřebné a nutné až po obyčejný liský přístup, k nemocnému i k nám. Byla to velmi bolestná zkušenost, přesto jsem velice ráda, že táta umřel doma a ne někde v nemocnici. Myslím si, že lidé z toho mají strach, jako ze všeho nepoznaného, ale je třeba o tom mluvit a vědět, že pro naše milované je opravdu nejlepší umřít doma a ve společosti těch, kteří ho měli rádi.
402 lidé vyjádřili účast.
Jana Vlková
•
8. srpna 2006
Milá Micheaelo,
mám podobný názor jako Vy, tedy že to nejlepší, co jsem mohla s celou rodinou udělat pro tatínka (52) v jeho posledních dnech, bylo vzít ho domů, aby zůstal v prostředí, které znal, vybudoval a měl rád. Domnívám se, že většina lidí může zajistit potřebnou péči umírajícímu i v rodinném prostředí - maminka si vzala dovolenou, měli jsme přes lékaře zajištěnou potřebnou ošetřovatelskou péči, já jsem střídala maminku v noci a přes den chodila do práce. Jakkoli poslední okamžiky nebyly nijak jednoduché, jsem za ně dnes velmi vděčná a hlavně mohu žít s pocitem, že tatínek zemřel doma, obklopen námi. Můj dík patří i panu doktoru Kabelkovi, s kterým jsem byla celou dobu v kontaktu.
magda
•
3. května 2011
bylo to pred velikonocemi,kdyz nam maminka umrela..tri tydny zpet,jsem ji doprovazela do nemocnice s tim ze se ji podlamuji nohy a ma dvojite videni..maminka mela rakovinu prsu.po predposledni chemoterapii se ji pritizilo a prave tyto problemy jako dvojite videni a vravorani nastaly.p.doktorka rekla ZE SI JI TAM NECHA NA POZOROVANI.druhou noc ji nasadili dalsi chemoterapii..maminka mi jeste psala a volala,at doma nezlobime a ze doufa ze tam nebude zbytecne tri dny lezet...potom uz se neozyvala..az po dlouhe dobe mi vzala telefon a u toho vzdychala jak ji boli zada a nemuze se hybat.bratr za ni chodil na navstevu kazdy den a ja jsem mezitim pripravovala zahradku a starala se o mamincina zviratka.tri dny ubehly a ja jsem jela za maminkou.ztezi vstala z postele,mluvila tak zpomalene,ale vnimala,snedla jahudku...marcipan..drzela me a moji dcerku za ruku.myslela jsem si ze ma nejake leky na uklidneni,nebo snad proti bolesti..behem deseti dnu se stav tak zhorsil ze jsem nevedela co to ma znamenat,maminka byla spava...pani doktorka rekla ze netusi ze neznaji diagnozu..a aby jsme se zacali shanet po hospici..maminka mela vsechna vysetreni,mozku,nohou,patere bez metastazi..nechapala jsem absolutne nic..byla jsem bezradna..a muj bratr taky...po dvanacti dnech jsme si vzali maminku domu...dovezli ji na lehatku...jen se podivala na zahradce do korun stromu..videla jsem jak otevrela oci..byla uplne ochrnuta,bracha ji vzal do naruci a odnesl do pripravene postele.za tech dvanact dni zhubla snad deset kilo.musela jsem bezet ven se vybrecet,nechapala jsem nic,obvinovala jsem nemocnici co ji tam udelali,premyslela jsem ze posledni chemoterapie ji ublizila,doktori neznali diagnozu,popsali ji jen jako vlekle deprese.neverila jsem.maminka byla optimisticka,s plany do budoucna a se svym zlobenim se na nas..sedela jsem po nocich a cetla zdravovedu,nekonecne tlustou knihubudila jsem se k mamince abych ji polohovala,nehnula se ani o kousicek,kdyz jsem ji budila rano,musela jsem na ni intensivne mluvit,posadit ji abych ji mohla dat caj a snidani a obed a svacinu a veceri...mezitim stale jen spala,sledovala jsem ji nekolik hodin.spala hlubokym spankem se sny..bratr se chystal shanet vozicek a polohovaci postel.nejake bylinky pro mamu na masaze..prijel druhy den,vse jsme delali spolecne,prisla i mamina kamaradka,maminka jeste otevrela oci,koukla na me tim svym sibalskym pohledem,dokazala si jeste prohlednout obrazek od me dcerky,byla na nem ona,ja,moje dcera a pes,maminka dokonce naznala ze tam ma krasne saty.a me dceri rekla ze je princezna,i kdyz to rekla jen takovym slabouckym hlaskem,byla jsem stastna ze rekla alespon neco..uvarila jsem mamince polevku s medvedim cesnekem,jedla,divala se na ni jak je barvna a chutnala ji.treti den jsme maminku ztezi probudili,ale probudili,vypila velice malo,vykoupali jsme ji,jako by ozila,snazila se i sama umyvat.namazala jsem ji olejickem a dali spinkat.ctvrty den se maminka skoro vubec neprobudila,tezce dychala,byla cela horka..
463 lidé vyjádřili účast.
magda
•
3. května 2011
rozhodla jsem ze zavolame doktorku.doktorka obvodni vubec nevedela co po ni chci,rikala mi ze bych to musela domluvit s doktorkou co maminku lecila,tak jsem tedy volala a ona mi rekla at zavolam te doktorce obvodni at ji zavola..to jsem udelala...cekali jsme,hodinu...nic se nedelo,nikdo nejel.volala jsem pani doktorce co maminku lecila,jestli ji nekdo volal.dozvedela jsem se ze nikdo.volala jsem tedy zpet obvodni,a ta rekla ze sanitku uz poslali,prijela..za hodinu a pul.mozna mi v tu chvili doslo,ze oni snad vi ze bude konec..a ze jsem asi uplne blba kdyz si myslim ze to lze jeste zachranit..me pocity jsou tu nepopsatelne.jeli jsme s maminkou oba.ja i bratr.ulozili ji,napojili na kapacky,pila tak malo doma,ale clovek nevi,nechce nutit,ublizit jeste vic.druhy den jsme tam jeli na navstevu.mamince tekla mlecna pena z ust i z nosu..byla uz v komatu.neprobudila se..utirala jsem ji to zatraceny mliko,ktery chudak ani nepolkla..nikdy nepochopim,proc ji ho jeste davali.druhy den jel bratr sam..natrhala jsem pro maminku kyticku.taky pro jednu babicku co lezela s maminkou na pokoji.babicka mela z kytky radost a rekla bratrovi,nebojte se,zitra to bude lepsi.predstavte si,jakou mela maminka silu...v komatu zavrele pusinku a dvakrat si privonela ke kyticce...bratr rikal ze byl tak stastnej..ze maminka byla ten den krasna...jsem srab,nedokazala jsem ten den za maminkou jit.den predtim jsem se sni rozloucila.rekla jsem ji ze ji miluji a ze se o vse postaram...hrozny.bratr mi ale dodal tolik optimismu tim ze byla maminka krasna a privonela si ke kyticce,ze jsem se rozhodla ze treti den pujdu.rano vsak zazvonil telefon a me se srdce zastavilo...ve trictvrte na7...maminka zemrela.....porad me boli srdce,je na rozskoceni kdyz na to myslim,bratrovi je taky nanic..babicka,co s ni lezela na pokoji,rekla...nebojte,zitra to bude lepsi..snazim se srovnat,byt vdecna za to ze maminka usnula a nemela bolesti...............................maminka.
363 lidé vyjádřili účast.