Už je to 14 dnů, co mi umřel tatínek (62), ale já o něm přesto pořád mluvím v přítomném čase a jeho číslo mobilu mám stále uložené. Táta měl rakovinu v posledním stadiu. Umřel doma, maminka ho držela za ruku, sestřička a zdravotní bratr z hospice byli také u něj. Posledních 10 minut jsem byla vedle v pokoji, protože to v té chvíli pro mne bylo nezvládnutelné. To vyhublé tělo, co nevnímalo, chrčelo, to nebyl můj tatínek... Když umřel, tak jsme ho s pomocí sestřiček převlékli a umyli a já se konečně mohla vybrečet.Vím, že je mu konečně dobře, netrápí se, nemá bolesti, ale mně ta bolest zůstala, pořád mi chybí až to fyzicky bolí. Musím se zmínit, že sestřička s kolegou z hospice byli skvělí. Od morální, psychické i organizační podpory, kdy zařídili vše potřebné a nutné až po obyčejný liský přístup, k nemocnému i k nám. Byla to velmi bolestná zkušenost, přesto jsem velice ráda, že táta umřel doma a ne někde v nemocnici. Myslím si, že lidé z toho mají strach, jako ze všeho nepoznaného, ale je třeba o tom mluvit a vědět, že pro naše milované je opravdu nejlepší umřít doma a ve společosti těch, kteří ho měli rádi.
