Jsou to 4 dny, co mi umřel tatínek.
Před pěti měsíci, jsme se dověděli diagnozu (pokročilý karcinom). Díky předchozím převážně špatným zkušenostem s péčí o nemocného a vzhledem k nezvratnosti stavu, jsme postupně směřovali k odhodlání udělat pro tátu vše, co si bude přát.
Ještě stále si připadám jako ve snu. Táta se stával stále hubenější, spavější, unavenější. Přesto část naší rodiny stále věřila, že se může uzdravit a odmítala případnou diskuzi, protože se nemohla smířit s tím, že zemře.
Pak přišel okamžik, kdy jsme začali jednat spíše intuitivně, nebyl čas na přemýšlení. Táta musel do nemocnice, protože usínal a témeř se neudržel na nohou. Na všechny dotazy odpovídal, že chce domů nebo do hospice, ale tam nebylo volné místo. Nezávisle na sobě jsme taťkovi slíbily, že musí vydržet do zítřka, že si ho odvezeme. To jsme také udělaly a dalších 24 hodin se o něj staraly.
Po celou dobu jsme držely tátu za ruce.Bylo to nesmírně zvláštní, jako by se zastavil čas, vše si pamatuji úplně přesně. Zvláště pak chvíle, kdy se snažil políbit v polospánku svou manželku, která na něj zblízka mluvila a on již na nic nereagoval či chvíle nesmírného utrpení od bolesti, když jsme ho potřebovaly převléci a mi brečely s ním. Jak kousal kostičky ledu, aby spolkl prášek proti bolesti a svlažil oschlá ústa .
Když tatínek umíral, seděl. Tátova manželka stála zezadu a podepírala ho a my se sestrou jsme ho držely za ruce. Cítily jsme, že odchází. Ten den byl nejteplejší v celém roce a táta miloval horko. Vedle někdo řezal dříví a hrálo rádio, protože táta ležel na lehátku před chatou, kterou si postavil.
Jsem velmi vděčná, že jsme to mohli udělat, také proto, že když umírala máma nebyli jsme u ní a mě to vždy strašně mrzelo. Velmi mi pomohly Vaše texty a také skutečnost zdravotního vzdělání mého i mé sestry. Byli jsme na to tři. Dvě bychom to nezvládly. Také mi byla nesmírnou psychickou podporou možnost mluvit s lékařem z hospicu a sestrami, které se péčí o umírající zabývají.