Zemřel mi manžel

Dobrý den je to 13 dní co mi zemřel manžel, všude ho vidím Pořád jen pláču, dokonce mu posílám SMS..Nevím co si počít s životem.Moc s vámi soucítím .Vím jak vám je.

Chci vám říct svůj příběh. Od roku 2016 jsem měla kamaráda u kterého jsem později i bydlela.Pro mě to byl vztah,ale bylo to spiš vzájemně otukavani a vzživani se.S představou vlastního bydlení a rodinou.Byla jsem v mnoha věcech najivní a učila jsem se novým věcem.Nás vztah byl v mnohých ohledech zvláštní, třeba ve věku,byly jsme od sebe vzdáleni o 33let. Každý jsme měli jiný pohled na věc, na principy, na postoje.Ale snažili jsme se oba dva. V roce 2020 přišel covid19 a jeho restrikce v pohybu a shromažďování a každého nás nějak ovlivnil. Nevím jak mého přítele ale já to hodně špatně snašela, ale on též měl strach trochu jinak než já.Tato situace a mě představy mě ovlivnili.Mezi tím zemřela i jeho sestra na rakovinu, to ovlivnilo též hodně. V roce 2022 se změnili naše povahy.Během roku jsem viděla změny kde něco nebylo v pořadku,ale měla jsem postoj k tomu aby sám si uvědomil ze je třeba řešit zdravotní stav a nenechat to náhodě.Byla tam snaha o nejake řešení,ale asi potřeboval trochu pomoc a já tu pro něho nebyla. A 22.12.2022 mi zkolaboval a už se nevrátil.Kdyby to nebylo před Vánoci které se snažil je ještě nachystat.Teď je to 50 dni a je mi děsně hrozně protože mám výčitky že jsem promarnila čas vyhrazeny s nim,je mi smutno a nevim co mám dělat.Protože jsem byla závislá na něho.Byl pro mě chytrý a hodný člověk.Nebylo mi úplně jedno co cítí a jak se cítí i přesto ze jsem se k tomu tak stavěla.Ano už vím jak se cítí lidi kteří někoho ztratí

Dobry den nasla jsem vas pribeh az dnes je mi strasne lito co vas potkalo,chci jen napsat ze taky stale placu vsude sveho muze vidim,vnimam,strasne mi chybi ,povidam si s nim i ja mam urnicku doma,je se mnou...jsem zoufala a vsechno ztratilo smysl....

Ahoj...před měsícem mi umřela maminka na nádor v mozku. Skoro rok jsme se o ni starali. Diagnozu jsme znali a jen čekali. Každý říkal, mohli jste se na to připravit. To je strašnej omyl. Nikdy se na smrt blízkého člověka nepřipravíš. Umřela doma, pomáhal nám Hospic. Bylo to moc a moc těžký, hodiny, dny, měsíce péče, jen telefonáty od taťky..přijď prosím, já ji nezvládnu. Myslela jsem si, že jsem z nejhoršího venku, ale nedokážu nebrečet. Stačí kytka, co měla ráda, konverzace na FC, zavinovačka, kterou stihla ušít pro pravnučku. Nejhorší je , že musíš normálně fungovat. Očekává se od tebe radost z vnoučátka, výkony v práci a obecně normální život. Zatím to nejde. Tedy, snažím se..jen jsem poznala, že někteří lidé dělají, že se nic nestalo, jen upřímnou soustrast a konec. Já o tom potřebuju mluvit, jen mě zaskočil nezájem nejbližších. Tchyně a švagrová...nečekala jsem takovou ignoraci. O to víc si vážím zájmu ostatních, do kterých bych to neřekla. Doufám, že taky budu moct někomu pomoct, třeba jen tím, že budu poslouchat .Hodně sil a za slzy se nestyď, snad to za čas půjde i bez nich.

Chtěla jsem začít, dobrý den, ale nezdálo se mi to, protože z vlastní
zkušenosti vím, že dlouho dobrý nebude. Mě zemřel manžel před třemi léty,
ale smutno je pořad, žiji, snažím se, ale poslední dni se mi neustále přehrávají,
jako špatný film. Nyní je ještě omezeno plno aktivit, které jsem po smrti manžela začala,
abych se zaměstnala a o to je to horší. Mám pocit, že nezvládám, ale Vy jste spíš potřebovala napsat něco jiného, dělejte vše, co vám trošku uleví, dlouhé procházky o samotě, kdy mohu plakat, nadávat a vykřičet svou bolest. Povídat si s manželem, věřím, že je blízko mě a snaží se mi pomoci, někdo myslí, že jsem blázen, ale mě to pomáhá. Něco nemůžu, poprosím a třeba najdu ty brýle, které jsem schopna nechat v ledničce . Pokud Vám to pomůže, napište . Z vlastní zkušenosti vím, že mi moc pomohlo vypsat se cizímu člověku, okolí občas nechápe, otravujete je tím a oni vás řečmi, musíš, čas to zahojí ap. Ten kdo to prožil , pochopí Pája

Dobrý deň,
viem, že Vám nijak neutíšim bolesť, ktorá je nevysloviteľná, ja viem...Prežívam totiž rovnakú situáciu...
Pred 7 týždňami odišiel môj milovaný manžel (aa a môj drahý hrdina sme mali len 27 rokov...), ktorý si za posledný rok skrz vzácny typ nádoru vytrpel veľmi veľa bolesti. Posledné 2 mesiace som o neho pečovala doma a strašne som si priala, aby som mohla o neho pečovať do konca môjho života. Hlavne, že som mu mohla byť nablízku...Darovala by som mu najradšej svoje zdravé telo. Bol to najvzácnejšie, čo som mala. Ano, čím viac človek miluje, tým viac to bolí...
Dni nádeje sa striedajú s tými nekonečne beznádejnými. Beznádej je z hroznej opustenosti a bolesti, no nádej prežívam v tom, že ho znova stretnem a už nás nikdy nič takto neoddelí...Verím, že duša je večná a naša, rovnako ako Vaša láska s manželom sa nestratila a nikdy nestratí...
Plačte, robte čokoľvek chcete, ako sa Vám pýta...Nikto sa nás nepýtal, či toto unesieme, nikto nám teda nemôže hovoriť, či plakať či neplakať...A neprebolí to nikdy...Až keď sa znova stretneme. Ak sa Vám dá, verte tomu so mnou, aby sme to nejak zvládli...