Ahoj...před měsícem mi umřela maminka na nádor v mozku. Skoro rok jsme se o ni starali. Diagnozu jsme znali a jen čekali. Každý říkal, mohli jste se na to připravit. To je strašnej omyl. Nikdy se na smrt blízkého člověka nepřipravíš. Umřela doma, pomáhal nám Hospic. Bylo to moc a moc těžký, hodiny, dny, měsíce péče, jen telefonáty od taťky..přijď prosím, já ji nezvládnu. Myslela jsem si, že jsem z nejhoršího venku, ale nedokážu nebrečet. Stačí kytka, co měla ráda, konverzace na FC, zavinovačka, kterou stihla ušít pro pravnučku. Nejhorší je , že musíš normálně fungovat. Očekává se od tebe radost z vnoučátka, výkony v práci a obecně normální život. Zatím to nejde. Tedy, snažím se..jen jsem poznala, že někteří lidé dělají, že se nic nestalo, jen upřímnou soustrast a konec. Já o tom potřebuju mluvit, jen mě zaskočil nezájem nejbližších. Tchyně a švagrová...nečekala jsem takovou ignoraci. O to víc si vážím zájmu ostatních, do kterých bych to neřekla. Doufám, že taky budu moct někomu pomoct, třeba jen tím, že budu poslouchat .Hodně sil a za slzy se nestyď, snad to za čas půjde i bez nich.
