Jak truchlit nad ztrátou vlastního dítěte, nezapomenout a žít dál?

Na Twitteru se den po porodu objevil Štěpánův mrazivě věcný tweet „Včera se nám narodil mrtvý syn“, také jste poskytli rozhovor Deníku N. Proč jste se svěřili veřejně a jak to pohledem zpět hodnotíte?

Štěpán: Twitter je pro mě už mnoho let způsob, jak se mohu vyjádřit. Když se nám narodil mrtvý syn, mluvil jsem o tom s Káťou, souhlasila, tak jsem začal psát. Byla to forma, jak ze sebe dostat všechnu tu bolest. Překvapilo mě, že mi lidé začali psát, jaké mají zkušenosti. Začal jsem mít pocit, že je to docela časté, to mi částečně pomáhalo se s tím srovnat. Pochopil jsem, na co se můžu připravit.

Katarína: Vůbec by mě nenapadlo, že sdělení na Twitteru bude mít takový ohlas. I mně pomáhalo uvědomit si, že v tom nejsme sami. Myslím, že zrovna o tomto tématu se moc nemluví; když umře miminko, je to tabu, nikdo se o tom nechce bavit. Rozhovor jsme dávali přesně týden poté, co se Remy narodil. Aniž bych si to tehdy uvědomovala, byla jsem stále v šoku, vůbec jsem nechápala, proč se to stalo, měla jsem strašnou potřebu dát té smrti smysl. A měla jsem pocit, že když nás někdo osloví k rozhovoru, je to cesta, jak tomu smysl dát. Jít na rozhovor bylo mimo moji komfortní zónu, cítila jsem, že buď hned, nebo už nikdy. Šestinedělí se mi krylo se stádii truchlení – šok, vztek, deprese… Když jsme dostali rozhovor ke kontrole, byla jsem zrovna ve fázi vzteku a trochu jsem litovala, že jsme ho poskytli, měla jsem pocit, že nevyznívá tak, jak bych chtěla. Ale i vzhledem k ohlasům jsem ráda, že jsme to udělali, je potřeba o tom mluvit.

Vstoupila jsem do místnosti a přišlo mi, že lidé panikaří, nevědí, jak se se mnou mají bavit.

Těžké situace kolem nás nám připomínají vlastní křehkost, že i nám se může něco stát. A také často máme strach, abychom druhému svojí reakcí nepřitížili, pojmenovávám si to pro sebe jako „obrnu z rozpaků“. Jak lidé kolem vás reagovali a reagují?

Katarína: V prvních týdnech jsem měla pocit, jako bych s sebou nosila nějaký černý mrak. Vstoupila jsem do místnosti a přišlo mi, že lidé panikaří, nevědí, jak se se mnou mají bavit. Časem se to zlepšuje. Maminky, které měly miminka ve stejnou dobu, jsou v mé přítomnosti v křeči. Chápu, že lidé nevědí, jak reagovat, také často nevím, jak na něco reagovat. Ale když někdo ví, že jsem byla těhotná, a dělá, že to nebylo, přijde mi to mnohem víc zraňující, než kdyby přišel a řekl: „Slyšel jsem, že se tohle stalo, fakt mě to mrzí, nevím, co ti mám říct.“ Přijde mi to lepší než dělat, že miminko neexistovalo.

S tím se v Cestě domů často potkáváme. Že i slova „Nevím, co bych řekl“, „Neumím si to představit, jsem tady“ jsou cenná.

Štěpán: Myslím, že jakákoli reakce je dobrá, pokud druhý opravdu chce naznačit soucit, blízkost; když je v tom nabídka, že kdyby to bylo hodně těžké, má se člověk na koho obrátit.

Důležité bylo vědět, co se stalo.

Co vám v uplynulých pěti měsících pomáhalo? Zmenšil se zármutek?

Katarína: Určitě je to lepší než před pěti měsíci, jsem veselejší, funguju lépe. Zároveň se nedá vůbec říct, že by mi bylo méně smutno. Svým způsobem se mi o tom mluví čím dál tím hůř – když se lidé ptají, jak mi je, nevím, co na to říct. Mám strach, že když řeknu, že jsem v pohodě, řeknou si, že jsem zapomněla. Já ale nechci, aby se na Remyho zapomnělo. Tím, že ho nikdo kromě nás dvou neviděl, je to pro ostatní taková virtuální, hůř uchopitelná věc.

Štěpán: Příběhy lidí, které jsme četli, nám daly přibližnou představu o tom, co nás čeká, jaký vliv má na člověka čas, jakým způsobem člověka ovlivňuje humor, to jsme se snažili zachovat. Pomáhá nám i naše třiapůlletá dcerka Eliška. Poté, co Jeremiáš zemřel, byla k nezastavení, připomínala, že je tady, radostná, veselá, zvídavá.

Katarína: Mně pomohla také moje dula, hlavně v době, kdy jsme nevěděli, co se stalo. Měla jsem tehdy výčitky svědomí, trpěla jsem silným pocitem viny, že jsem to nějak způsobila. Napsala mi tehdy zprávu, kterou jsem si hodně četla: „Mimina toho strašně moc vydrží. Rodí se nemocným, závislým, nevědomým lidem. Nemůžeš za to. Zůstal s tebou tak dlouho, jak mohl. Až do toho momentu, kdy se už musel narodit. Aspoň těch 9 měsíců spolu. Já vím, že je to na h… Ale on v tobě žil krásně. A to ti nikdo nevezme.“

Důležité bylo vědět, co se stalo. Těhotenství bylo úplně bezproblémové, přenášela jsem 6 dní a ještě na poslední kontrole v pondělí bylo všechno v pořádku. Začala jsem rodit v úterý v noci, přijela jsem do porodnice a ve chvíli, kdy jsme šli na monitor, zjistili, že Remy už nežije. Byl to strašný šok. Proto jsem měla pocit, že jsem musela něco udělat v těch posledních dnech špatně. Nakonec jsme se dozvěděli, že jsme velice vzácný případ, kdy pupeční šňůra byla hodně pokroucená, stačilo málo na to, aby se skřípla. Doktorka mi doslova řekla, že to byla blbá náhoda. Trochu se mi ulevilo, že to nebylo nic, s čím bych mohla něco dělat.

Pomáhají mi i terapie a hodně nám pomohli kamarádi. Pomohly mi i příběhy cizích lidí.

Jaký byl, Štěpáne, váš návrat do práce?

Štěpán: Vrátil jsem se po týdnu. Mám pocit, že není dobré, aby lidé vůči mně cítili blok, proto jsem koupil alkohol a napsal tweet, že se potkáme na recepci. Všichni dostali panáka, potom jsme si asi 20 minut povídali a ze všech to spadlo. Ten blok. Doteď přicházejí okamžiky, kdy narazíme na nějaké téma, myšlenku a ostatní se na mě podívají, jak budu reagovat. Velkou výhodou bylo, že kolegové viděli mé tweety a četli článek, takže se nemuseli ptát. Ale nabídl jsem jim, že za mnou můžou přijít.

Někomu, kdo truchlí, bych zkusila sama navrhovat věci, s kterými můžu pomoct.

Kdyby smrt dítěte potkala vaši sousedku, kterou potkáváte na hřišti, co byste, Kataríno, udělala? A čemu byste se vyhnula?

Katarína: Neříkala bych jí, že bude mít druhé dítě, to je častá průpovídka – vím, že to lidé myslí dobře, ale je to takové naivní, prázdné prohlášení, protože kdoví, jak to dopadne příště, i kdyby nějaké příště bylo. Je to taková hloupá, znevažující útěcha.

Se zkušeností, kterou mám, bych za ní šla, řekla bych jí, že mě to strašně mrzí, zeptala bych se jí, jestli chce obejmout a uvařila bych jí polévku. A zeptala bych se, jestli chce něco dalšího, dala najevo, že jsem tam pro ni, ať přijde, s čím chce. Kdyby měla dítě, nabídla bych, jestli s ním chce pomoct. Zkusila bych sama navrhovat věci, s kterými jí můžu pomoct.

Loučení a truchlení je dlouhý proces. S Jeremiášem jste se rozloučili v ďáblickém Lese vzpomínek. Vracíte se tam?

Katarína: Do Lesa vzpomínek chodím, je to hezké místo. Ale nemám tam pocit většího spojení s Remym než jinde. Zklidním se, zavzpomínám. Občas tam Remymu něco přinesu, třeba kamínek z dovolené. Pozoruji les, je tam vidět cyklus přírody, metafora života. I rozloučení bylo moc hezké.

Ptala se Ruth Šormová. Celý rozhovor je dostupný jako podcast.