článek
Virtuální kontakt je lepší než žádný, umožňuje mluvit, uklidňovat, vidět stav nemocného
Loučení s umírajícím má v procesu přijímání smrti velkou roli. Představuje definitivní „tečku“, možnost vyjádřit vše, co by mohlo nebo mělo být vyjádřeno. Umírajícímu by mělo přinést pokoj, jistotu, že může odejít, pozůstalým otevírá novou životní kapitolu, kdy se na umírajícího bude vzpomínat. V současné situaci se ale vzhledem k epidemickým opatřením stává, že blízcí se rozloučit nemohou, případně musí osobní kontakt nahradit technologie.
„Představte si, že odcházíte z návštěvy známých bez rozloučení. Zvednete se, obléknete a zavřete za sebou dveře. Žádné slovo na rozloučenou, na vysvětlenou. Vaši známí koukají, co se děje. Možná stačí ještě zaprotestovat a ptát se, co to má být. A obráceně, děje se to samé vám. Návštěva vás beze slov opustí. Určitě o tom budete dlouho přemýšlet, říkat si, co vše jste mohli nebo měli udělat, říct nebo na co jste se měli zeptat. Zda jste měli vyjádřit třeba lítost, smutek, zlost, nesouhlas. Všichni přirozeně očekávají akt rozloučení, jinak zůstanou tak nějak sami, ve zmatku, mimo přirozený řád věcí. V případě smrti tu situaci už nevrátíte. Nedá se záhy zavolat a doříci si to, dovysvětlit,“ vykresluje vedoucí podpůrného týmu Cesty domů Pavel Duba.
V situaci koronavirové pandemie jsou návštěvy blízkých v nemocnicích často omezeny nebo úplně zakázány a mezi zařízeními jsou rozdíly ve výkladu aktuálních opatření. Platí, že návštěvy u umírajících podle legislativy v současné době možné jsou, pacienti v terminálním stavu mají jiný režim návštěv v lůžkových zařízeních. „Od některých klientů slýcháme, jak je těžké se na návštěvu do nemocnice dostat, a nakonec se podaří uskutečnit třeba jen jednu návštěvu. Jiní říkají, že nemocnice hledá spíš způsoby, jak návštěvu nedovolit,“ přibližuje Duba zkušenosti podpůrného týmu.
Loučení je proces, kterým musí projít každý, a je lepší, když na to dostane čas, dokud nějaký společný zbývá.
Právě návštěvy, během nichž příbuzní vidí, že stav nemocného se i přes péči lékařů zhoršuje a směřuje k smrti, jsou důležité. „Ne vždy je možné starat se o svého blízkého doma, a pokud je v nemocnici, přirozeně s ním chceme být co nejvíc. Vyrovnat se se situací a říct si, co je třeba, vyžaduje čas. Navíc každý v rodině jde jiným tempem, někdo potřebuje času více. Loučení je proces, kterým musí projít každý, a je lepší, když na to dostane čas, dokud nějaký společný zbývá,“ vysvětluje Pavel Duba.
Nemožnost návštěv bývá pro rodiny velmi stresující. Pro příbuzné je přítomnost u umírajícího důležitá i kvůli pocitu, že udělali, co mohli: nemohli sice ovlivnit, co se děje v těle jejich blízkého, ale byli poblíž. Představa, že nemocný leží na lůžku, nemůže se hýbat, říct o pomoc a je sám, může být paralyzující. Mohou se objevit výčitky, že rodina měla vzít nemocného domů. Členové podpůrného týmu se shodují, že skoro cokoli je lepší než nejistota, že představy mohou být dramatičtější než realita, ať už jde o kvalitu péče nebo o zdravotní stav.
Možnost spojení nabízejí moderní technologie. Virtuální kontakt je určitě lepší než žádný, umožňuje mluvit, uklidňovat, vidět stav nemocného. „Díky za tuto možnost, pokud je jediná. Nenahradí fyzický kontakt, možnost se dotknout, obejmout, dát si pusu. To vše na nás působí a naplňuje naše potřeby po kontaktu, navíc jsou to potřeby, které se později už nedají naplnit. V tom nikdy nebudou sociální sítě na stejné úrovni jako setkání s živoucí bytostí. Když je to ale jediná možnost, dovolme si za ni projevit vděčnost a vzít ji na milost,“ říká Pavel Duba. Dodává, že i data, která v rámci aktuálního průzkumu sebralo Centrum paliativní péče, potvrzují, že možnost virtuálního kontaktu s blízkými v době karantény snížila míru úzkosti a stresu na obou stranách. Někdy nemocní i jejich rodiny překvapí sebe i nás – tím, co umí uspořádat a co všechno pomáhá udržet kontakt,“ uzavírá Duba.
