Než odejdu

Schopnost chirurga se posuzuje podle jeho techniky a rychlosti operování. Nesmíte být nedbalý ani pomalý. Už při prvním šití stačí, když jste moc pečlivý a operační tým hned oznamuje, že budete asi plastický chirurg. Nebo řeknou “ááá to je dobrá strategie, než zašijete horní půlku rány, ta spodní se sama zahojí a vy si ušetříte půlku práce. To je chytré.” Lékař, který vás zaučuje vám radí: ”Teď se nauč být rychlý. Být dobrý se můžeš učit potom.” Všichni se také pořád dívají na hodiny. Jednak kvůli pacientovi – to se sleduje jak dlouho už má anestezii. Při dlouhých operacích se totiž můžou poškodit nervy či svaly a způsobit třeba i selhání ledvin. A jednak kvůli všem ostatním, které zajímá, v kolik budou mít padla.

Existují dvě strategie, jak být co nejrychlejší, jako v závodě želvy se zajícem. Zajíc se pohybuje co nejrychleji to jde. Jeho ruce jsou jen rozmazaná šmouha, nástroje o sebe cinkají a padají na zem, kůže se roztáhne jako opona a odříznutá část lebky leží na táce dřív, než se lebeční prach stihne usadit. Možná ale bude potřeba otvor o pár milimetrů posunout nebo zvětšit protože není přesně tam, kde je potřeba. Želva postupuje rozvážně. Šetří pohyby, dvakrát měří a jednou řeže. Žádný krok operace se nemusí opakovat, všechno na sebe navazuje, jak má. Když zajíc udělá příliš mnoho drobných chyb a musí všechno opravovat, vítězí želva. Když želva příliš dlouho promýšlí každý krok, vyhrává zajíc.

Na tom, jak běží čas při operování, je zajímavé, že ať už je vaše tempo závodní nebo postupujete rozvážně, nevnímáte jeho rychlost. Pokud je to tak, jak říkal Heidegger, že nuda je vědomí plynoucího času, tohle je přesný opak. Když se absolutně soustředíte, není pro vás nijak podstatné, co ukazují ručičky na hodinách. Dvě hodiny utečou jako jedna minuta. Když dokončíte poslední steh a rána je zavázána, spustí se zase normální čas. Můžete skoro slyšet, jak se rozbíhá. Pak začnete přemýšlet. Za jak dlouho se pacient probudí? Za jak dlouho mám další operaci? Kolik pacientů musím předtím prohlédnout? V kolik se dostanu domů? 

Tíhu celého dne a fyzickou únavu si uvědomíte, až když dokončíte péči o posledního pacienta. Těch několik administrativních úkonů, které lékař musí udělat, než odejde z nemocnice, tíží jako koule na noze bez ohledu na to, kolik hodin ve skutečnosti je. Nemohlo by to počkat do zítra? říkáte si. Nemohlo, ach jo. A Země se točí dál.

Budoucí čas je prázdný Roky kolem mne skutečně prolétly, jak všichni říkali. Šest let bylo pryč v cuku letu a já směřoval k vedoucí pozici lékaře rezidenta. Pak jsem však začal trpět obvyklým souborem symptomů – ztráta hmotnosti, horečky, noční pocení, nepolevující bolesti zad, kašel – které jasně ukazovaly na rychle potvrzenou diagnózu. Metastazující rakovina plic. Převodovka času se zadřela. Dokázal jsem se sice probelhat posledním kolečkem a zárověň se léčit, ale nemoc se vrátila. Protrpěl jsem chemoterapii a byl jsem dlouhodobě hospitalizován.

Až se dostaneš k jednomu z těch mnoha okamžiků v životě, kdy budeš vydávat počet ze svého života, z toho, kdo a co jsi, čím jsi byla, cos udělala a znamenala pro svět, nepodceň prosím to, že jsi naplnila poslední dny umírajícího muže velkou sytou radostí.

Z nemocnice jsem přišel zesláblý, pohublý a s prořídlými vlasy. Práce jsem schopen nebyl, takže jsem zůstal doma a zotavoval se. Vstát ze židle, nebo zvednout sklenici vody, vyžadovalo soustředění a úsilí. Říkám si, že pokud se čas natahuje, když se člověk pohybuje vysokou rychlostí, znamená to, že se zkracuje, když se skoro nehýbáte? Určitě. Moje dny teď byly významně kratší. Z vyšetření u lékaře nebo návštěvy kamaráda se stala náplň na celý den. Zbytek času jsem jen odpočíval.

Moje dny se od sebe lišily jen velmi málo, takže se mi začlo zdát, že se čas zastavil. V angličtině se slovo čas používá v mnoha různých významech. “Mám teď chvíli čas” a “časy jsou zlé”. Pro mne čas přestával být tikání hodin a stále více jsem ho vnímal spíš jako stav bytí. Začal jsem být otupělý. Když jsem se soustředil na operování, byla pozice hodinových ručiček nahodilá, ale nikdy ne nesmyslná. Teď pro mne to, kolik je hodin, nemělo žádný význam a co je za den téměř také ne.

Časování sloves začalo být složité. Jsem neurochirurg, býval jsem neurochirurgem nebo byl jsem neurchirurg a zase jím budu? Jak je to správně? Graham Greene se domníval, že život prožijeme za prvních dvacet let a zbytek času už ho jen reflektujeme. V jakém slovesném čase jsem se tedy pohyboval? Prošel jsem z času přítomného do času minulého jako nějaká vyhořelá postava z Greenových románů? Čas budoucí mi přišel prázdný a z cizích úst rozčilující. Nedávno jsme měli setkání spolužáků po patnácti letech. Když se se mnou staří kamarádi loučili slovy “Tak se zas uvidíme na sraze za deset let!”, přišlo mi hulvátské odpovídat “Myslím, že ne”.

Honit se za větrem Přesto to všechno to u nás doma žije. Naše dcera se narodila jen pár dní po tom, co mne propustili z nemocnice. Každý týden rozkvétá. První sevření pěstičky, první úsměv, první smích. Její pediatr pravidelně zaznamenává do grafů, jak roste, odškrtává její pokrok v čase. Všechno okolo ní je úžasně nové. Když mi sedí na klíně a šťastně se směje mému falešnému prozpěvování, zaplaví místnost úplná záře.

Čas je však teď pro mne dvousečný. Každý den mě odnáší dál od poslední recidivy rakoviny, ale zároveň blíž k jejímu dalšímu výskytu… a posléze smrti. Možná později než si myslím, ale určitě dřív, než bych chtěl. Když si člověk tohle uvědomí, má, myslím si, dvě možnosti: Ta nejvíc nasnadě je začít být zběsile aktivní a “žít naplno”. Cestovat, chodit do restaurací a splnit si svoje tajná přání. Rakovina je však krutá mimo jiné v tom, že člověku vezme nejen čas, ale i energii, takže toho, co zvládnete za den stihnout, není mnoho. Zajíc, který závodí, už je velmi unavený. I kdybych ale měl dost energie, je mi bližší želví přístup. Trmácím se, hloubám, a některé dny prostě jen přežívám.

Konečnosti nakonec podlehne každý. Předpokládám, že nejsem jediný, kdo dojde do tohoto stavu, kdy už nemá moc smysl časovat. Většiny ambicí už člověk dosáhl nebo je vzdal, ale každopádně patří do minulosti. Budoucnost se už netyčí jako žebřík k dalším životním cílům, ale spíše se zploští do trvalé přítomnosti. Peníze, postavení, všechny ty marnosti, o kterých se píše v knize Kazatel ztrácejí význam. Je to opravdu jako honit se za větrem.

Naplnila jsi mě radostí Jedna věc ale má význam i v budoucnosti: moje dcera Cady. Doufám, že budu žít dost dlouho na to, aby na mne měla nějakou vzpomínku. Slova mají životnost, kterou já nemám. Přemýšlel jsem, že bych jí mohl napsat řadu dopisů – ale co bych v nich vlastně psal? Nevím, jaká tahle holčička bude, až jí bude patnáct. Nevím ani, jestli se jí bude líbit, jak jí říkáme. Možná, že existuje jenom jedna věc, kterou můžu říct tomuhle miminku, které je celé budoucností a které se krátce potkalo se mnou, jehož život, pokud se nestane zázrak, je už jen minulostí.

Je to velmi jednoduchý vzkaz: Až se dostaneš k jednomu z těch mnoha okamžiků v životě, kdy budeš vydávat počet ze svého života, z toho, kdo a co jsi, čím jsi byla, cos udělala a znamenala pro svět, nepodceň prosím to, že jsi naplnila poslední dny umírajícího muže velkou sytou radostí. Radostí, jakou nepoznal za celý svůj předchozí život, radostí, která nebaží mít víc a víc, ale spokojeně spočívá. Právě teď, v této chvíli, a to je ohromná věc.

Paul Kalanithi byl americký neurochirurg a esejista. Zemřel v březnu 2015. Jeho text vyšel původně na webu Standford Medicine.