Eva Adamczyková: Nechcete slyšet, že vašemu blízkému zbývá jenom pár týdnů

V roce 2023 jste s vaším mužem Markem nechali do vašeho domova nahlédnout fotografa Štěpána Hona, který je autorem kalendáře DOMA. Dělá ho už řadu let a prodejem podporuje domácí hospic Cesta domů a teplickou neziskovou organizaci Arkádii. Předpokládám, že si soukromí střežíte. Proč jste udělali výjimku? 

Bylo mi to blízké, dávalo mi to smysl, chtěla jsem to udělat hlavně kvůli svým rodičům. Marek nebyl proti, byla jsem ráda, že jsme se na tom nějak přirozeně shodli. Kalendář má navíc krásný vizuál a člověk je tam v dobré společnosti. A se Štěpánem jsme pořád v kontaktu, pěkně se to potkalo.

Co to pro vás znamená, když se řekne doma nebo domov?

Pro mě je to pořád Vrchlabí. Mám už i svoje jiné doma, ale moje prostředí, to je náš domeček mezi paneláky ve Vrchlabí. A hory, Krkonoše. 

Rodiče nás nikdy nevedli k tomu, abychom z nemoci někoho vinili nebo cítili, že se to nemělo stát.

V poměrně krátké době po sobě vám před pár lety zemřeli oba rodiče, nejdřív tatínek, potom maminka. V rozhovorech, kde jste o tom mluvila, mě zaujalo, že jste to nevnímala jako nespravedlnost. Když se věci dějí nečekaně, přijdou dřív, než by měly (nebo si to aspoň myslíme), je to docela přirozená lidská reakce, říkat si proč zrovna já. U vás to tak vůbec nebylo? 

Asi ne. U taťky to byla dlouhodobá záležitost, našli mu nádor v mozku, když mi bylo asi 11 let, sestra byla hodně malá. A člověk jako dítě asi věci bere, jak jsou. Táta pak byl v nemocnici, naštěstí rychle začala léčba a pak ještě dlouho pracoval. Pak, jak už jsem byla starší, jsem nad tím přemýšlela víc – nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, jak progresivní ten nádor bude. Když jsem vyhrála olympiádu, tak jsem si řekla: Teď do toho šlápneme, můžu pro tátu zajistit jinou péči. A tehdy jsem se potkala s doktorem, který mi řekl: tato onemocnění mozku jsou smutné příběhy. To mi otevřelo oči. Do té doby jsem měla pocit, že táta má nádor na mozku, ale žije se dál. Asi to bylo i tím, jak se to bralo u nás doma, nebylo to velké téma. Táta zemřel v roce 2018.

Rodiče, především máma, nám to nikdy neprezentovali tak, že bychom z toho měli někoho vinit nebo cítit, že to tak nemá být. Mamka vždycky brala věci, jak přišly, a spíš přemýšlela, jak to vyřešit nebo co se s tím dá dělat, než že by se v tom utápěla. I když to pro ni muselo být strašně těžké, protože s tátou prošla celou léčbu. S mamkou to pak bylo rychlé a intenzivnější v tom, že v pozici těch, kdo to musí řešit, přijímají informace a občas udělají nějaké rozhodnutí, jsme byly my se sestrou. Bylo mi to ale hlavně hrozně líto kvůli mámě. Po těch 15 letech, co se o tátu starala, jsme mysleli, že bude mít prostor na to, jet na dovolenou, pečovat o sebe…

…zasloužila by si nějaký čas pro sebe…

Přesně tak. Těšila jsem se, že si udělá čas pro sebe a že nabere novou energii. Ale mám pocit, že se projevily ty roky, kdy nebyla nikdy nemocná, nějak si na tu nemoc „nastřádala“. A táta jí hrozně chyběl. Myslím, že měla i trošku výčitky svědomí, že za to může. Což je samozřejmě úplně nesmyslné, ale ve chvíli, kdy vám odejde celoživotní partner, tak to chápu. Když mamka odešla, taky jsem zpětně trochu přemýšlela, co jsem mohla udělat lépe, jestli jsem něco nepodcenila. 

Člověk se cítí trochu blbě, že ho napadá, co bude, až jeho blízký umře. 

Zažila jste nemoc delší než 15 let a potom úmrtí do 6 týdnů od diagnózy. Je to velký rozdíl? Dá se na úmrtí blízkého člověka připravit?

Mám pocit, že se úplně připravit nedá. Když jsem nad tím u táty začala přemýšlet, cítila jsem se trošku – ne provinile, ale ve smyslu: jak nad tím můžu přemýšlet, když nechci, aby táta umřel. Člověk se cítí trochu blbě, že ho to napadá, i když ví, že ta situace přijde. U mámy to bylo úplně jiné než u táty. Ten člověk normálně funguje a pak za dva týdny je všechno jinak. Bylo to v době covidu, takže prvních 14 dní jsme ji moc neviděli, nemohli jsme do nemocnice. Potom nás k ní začali pouštět a to byl vlastně signál, že to nebude dobré. 

Když to zpětně vidím, přišlo mi to hrozně rychlé. Ke konci už jsme věděli, že jde jen o to, aby máma hezky dožila, snažili jsme se proto zařídit nějakou pomoc, abychom ji mohli převézt domů. Když má umřít, tak jsem chtěla, aby umřela doma. Myslela jsem, že má před sebou měsíce. Ale to se nestalo. Byla jsem z toho šokovaná, nečekala jsem to. Pak jsem se o tom bavila s Markem a on povídal, že lékaři říkali, že to nebude trvat dlouho. Někdy mi bylo hloupé se doptávat, něco jsem odkývala a pak jsem si doma uvědomila, že nevím, co to znamená. Nechtěla jsem být zbytečně hysterická, situaci zveličovat a zhoršovat, takže jsem tím možná některé věci trochu ignorovala. Nebo prostě nechcete slyšet, že zbývá jen pár týdnů. Ani nedošlo k žádné léčbě, protože máma měla v těle i velký zánět a chemoterapie by jí přitížila.

Měli jste během péče nějakou podporu? Je něco, co by vám bývalo pomohlo? 

Nemám pocit, že jsme potřebovali podporu. Táta i máma podle mě měli skvělou zdravotní péči. A pro tátu byla největší pomocí máma, byla zdravotní sestra, takže se ve všem zorientovala. Zvládali jsme to sami, ta poslední fáze netrvala dlouho. Mamka pracovala v domově důchodců, půjčila si z práce polohovací postel, měli jsme vše, co jsme potřebovali, třeba i nafukovací vanu, abychom tátu umyli. A střídali jsme se u něj. Tak to je, najednou toho člověka krmíte, přebalujete, myjete. Jsou situace, kdy to člověk neřeší, kdy se to prostě děje. 

Někdy je to lepší a někdy prostě horší. 

Truchlení je dlouhodobý proces, to říkají teorie i všichni, kdo truchlí. Jak ztrátu svých rodičů prožíváte?

U taťky už je to trochu dál. Vždycky, když si na něj vzpomenu, tak mě to zamrzí. A vzpomínám na něj dost často. Ale je to už šest let. U mámy to pořád ještě nemám úplně dořešené. U taťky byla ona ten změkčovací systém. U ní to pak bylo strašně rychlé a všechno to bylo na nás. 

Já si věci většinou prožiju v klidu doma a nepotřebuju to moc ventilovat. Je to nárazové, záleží i na situaci, jestli jsem zrovna vyspalá a mám dobré období, to je pak všechno trošku lepší. A někdy je to prostě horší. 

Co byste si přála nebo nepřála vy, až se se smrtí, ať už sama nebo ve své blízkosti, znovu potkáte? 

Přála bych si, abych s tím člověkem na konci byla víc, protože když táta zemřel, byla jsem na závodech. Záleží na zdravotní situaci, nejde to vždycky, ale chtěla bych, aby moji blízcí – nebo i já – neumřeli v nemocnici. Nebo když už by to jinak nešlo, tak aby tam byla rodina. Doktoři samozřejmě nejsou všemocní a nedokážou říct, kdy přesně člověk umře. Já jsem od mamky z nemocnice odešla, pak tam byla ještě sestra a máma za 2 nebo 3 hodiny zemřela. Takže nějak jsem se s ní rozloučila. Ale když odcházíte, nechcete to brát tak, že je to naposledy. Znám případy, kdy část rodiny byla u člověka do jeho posledního vydechnutí. To je vzácné, když se to někomu povede společně prožít. 

Poslechněte si celý podcast.