Slyším v noci tikat hodinky, psal Wolker v posledním lístku rodičům z tatranského sanatoria

Proč jste se rozhodli zpracovat zrovna korespondenci Jiřího Wolkera, téměř 100 let starou?

Na dopisy nás před rokem upozornil MUDr. Zdeněk Kalvach, předseda správní rady Cesty domů. Nadšeně nám vyprávěl o knize básníkovy korespondence s rodiči, na kterou narazil ve své knihovně.

Říkal, že dopisy jsou nesmírně zajímavé a dojemné. A vyjádřil už tehdy myšlenku, že by si básník i dnešní čtenáři zasloužili, aby se tradiční představa Wolkera jako toho známého proletářského vlajkonoše obohatila o nový pohled. Tvrdil, že se do dopisů promítá osobnost velmi nadaného a bystrého mladíka z milující rodiny, křehkost lidského života poznamenaného nemocí, tehdejší léčebné postupy a dlouhé umírání na tuberkulózu v sanatoriu v Tatrách, daleko od domova. Ostatně vyčerpávající léčba v době, kdy básník už umíral, a jeho přání vrátit se domů, které mu rodiče naštěstí vyplnili, jsou tématy i dnes.

Pamatujete si na vaše první setkání s korespondencí? Jak na vás dopisy zapůsobily?

Vzpomínám si, jak jsem nejdřív s despektem citovala šéfredaktorce Martině Špinkové úryvky z Wolkerova dopisu Píšovi, o „proletářském boji železem“, o tom, že mužové musejí mít oprýskané tváře a zmozolněné ruce. Odrazoval mě ten blouznivý obdiv k zemi Sovětů, k Velké říjnové revoluci a ke třídnímu boji. Martina ale nepolevila ve svém odhodlání dát knize šanci. Měla v úmyslu, jak říká, podívat se na Wolkerův život a umírání z jiné strany, trochu hravě sledovat křehkost i sílu (nejen této) lidské bytosti. A pak se ukázalo, že Wolker byl někdo úplně jiný, než by se zdálo z obsáhlých doslovů k jeho sebraným spisům, které vycházely ve velkých nákladech už od padesátých let.

A kdo tedy byl?

Jiří Wolker přede mnou vyvstal jako milující syn, oddaný skaut, věrný přítel, bystrý pozorovatel, zábavný společník, pilný student, zdatný sportovec a turista. A hlavně básník, daleko lepší, než by se zdálo z maturitních otázek, které jsme se kdysi všichni museli biflovat.

Odkud jste při výběru dopisů čerpali?

Použili jsme pouze již publikované texty. Zdroje dopisů jsme měli dva – zmíněnou publikaci z knihovny doktora Kalvacha, tedy korespondenci mezi Jiřím a rodiči, kterou k vydání připravila básníkova matka a editor Jan Kühndel a vyšla v roce 1952. A pak druhou, velmi obsáhlou a pečlivě připravenou knihu literární vědkyně Ziny Trochové, která vyšla v roce 1984 a obsahuje jednostranné dopisy Jiřího Wolkera všem možným adresátům; všechny, které se jí povedlo najít a shromáždit.

Dalších doplňkových zdrojů bylo více, zmínit chci ještě knihu Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky, která vyšla v roce 1937. Z ní jsme vycházeli při psaní závěrečné kapitoly O matce, synu, smrti a lásce.

K čemu odkazuje název knížky?

Je to citát z posledního lístku Jiřího rodičům, z Tater, ze 14. listopadu 1923. Naříká si v něm na nedostatek klidu, píše, že nemůže spát, protože ho strašně ničí hrozný hluk z ostatních pokojů: „Tichému mému sousedu slyším v noci tikat hodinky, tak tenká je stěna…“ a prosí, ať ho odvezou domů třeba polomrtvého, protože jinak „ten kravál by mě zničil a zbláznil dočista“.

Rodiče mu přání vrátit se domů nakonec splnili…

Když chtěl domů, doktoři mu to pokaždé zatrhli. A on tolik chtěl domů: domů, to je refrén všech jeho dopisů z Tater… Nakonec se maminka vzchopila, všecko sbalila a syna odvezla: vlakem, vleže a v mrákotách, v nákladním vagónu, za sněhové vánice a krutého mrazu – umřít domů do Prostějova.

Dopisy kolísají podle jeho nálady a situace, od čiré radosti k pusté beznaději.

Jaký tón ve Wolkerových dopisech zaznívá?

Tón, to je dobrý výraz, protože Wolker byl nejen básník, ale nadaný hudebník, klavírista a houslista. Tóny od nejvyšších po nejhlubší, od jásavých po nejsmutnější. Jiřího dopisy kolísají podle jeho nálady a situace, od čiré radosti k pusté beznaději. Snažili jsme se akcentovat spíš takový obyčejný, všednodenní tón: starost o jídlo, prádlo, peníze, nemoci, státnice, prostě normální věci. A v posledním půlroce, který zrcadlí Jiřího vážnou nemoc, se jako refrén opakovaně ozývá právě stýskání: domů, domů, domů.

Jiří se narodil takzvaně s perem v ruce, takže psal pilně a odevšad, kde se ocitl. Ale příliš necestoval, za první války cestovat moc nešlo, po válce studoval a stejně byla ještě všude nouze a drahota… Do výboru jsme kromě dopisů ze sanatoria dali psaní z prázdnin od babičky, ze skautských táborů, z turistických cest po slovenských horách, ze studií v Praze.

Jak smýšlel o své nemoci? Věřil, že se jeho stav zlepší? Je z dopisů patrné, kdy si uvědomil, že brzy zemře?

Jiří si závažnou povahu své nemoci sice jistě uvědomoval, ale věřil, a jeho okolí včetně lékařů ho v tom silně utvrzovalo, že se uzdraví. Byl mladý, tělesně zdatný, optimista a bojovník, rodiče si mohli dovolit platit mu léčbu a péči. Teprve od konce října 1923 vnímáme těžké pochyby, úplný propad naděje i odvahy a rezignaci. V listopadu napsal a poslal příteli Píšovi těžkou báseň Umírající, v prosinci si napsal svůj slavný epitaf. Zemřel 3. ledna 1924.

V korespondenci z tatranské léčebny jsou patrny všechny emoce typické u lidí s vážnou nemocí, která může snadno končit smrtí: zní tu nedůvěra vůči lékařům i vůči diagnóze, snaha nějak ji zpochybnit, prvotní naděje na rychlé úplné vyléčení, postupující poznání, že to asi nebude tak rychle, zděšení z relapsů, hněv, nářek nad nespravedlností a bolestí, postupná ztráta naděje na uzdravení i odvahy dál to snášet… nakonec přichází tiché smíření s tím, co přijde, které vyslovuje Jiřího matka Zdena v dopise otci.

V knížce jsou vedle dopisů i úryvky básní. Z jakých období jste čerpali?

Jsou to úryvky ze stovky Jiřího básní – od nejranějších juvenilních až po básně z pozůstalosti, které vyšly až posmrtně. Úryvky nejsou řazené chronologicky. Vybírali jsme je tak, aby emočně reflektovaly a podtrhovaly vyznění toho či onoho dopisu. Jsou to vlastně ilustrace, plní podobnou úlohu jako obrázky v knihách.

Jen málo jsme použili básní proletářských, i když Wolker měl a má dodnes pověst předního představitele levicové proletářské poezie. Nebyl v tom žádný cenzurní záměr, ale prostě se ukazovalo, že jeho epické sociální balady kupodivu málo, jestli vůbec, rezonují s jeho dopisy rodičům. Podle mě je Wolker lyrik a lyrika, ta „nezralá“ z gymnaziálních dob, ta psaná za studií, kdy byl plný elánu a tvůrčí síly, i ta pozdní z období nemoci a umírání, mu prostě šla. Byl výborný.

Komu byste knížku doporučila?

Poklidnému čtenáři, tomu, kdo nespěchá a dá si čas. Možná se i začte do děje – hlavně ta část z tuberkulózní léčebny je vlastně napínavá; chudák kluk, co mu to zase budou provádět? Proč musí spát v mrazech s okny dokořán? Proč mu při horečce zakazují pít? Proč mu dávají arzénové injekce, balí mu bolavé rameno do papíru, příšerné bolesti hlavy při zápalu mozkových blan léčí nějakými pastilkami? Proč mu dávají denně klystýr a prohánějí ho ricinovým olejem, i když už je jasné, že umírá?

Jsou to vzpomínky na sto let mrtvého básníka, ale jinak je to knížka o tématech, kterými se v našem nakladatelství zabýváme stále: o lásce a smrti, o naději, úctě k člověku, o pozorné péči rodiny v posledních dnech a týdnech a o odpovědnosti za život vlastní i svěřený. A o cestě domů.

Ironický pastel A všude zlato – na nebi i v polích, tam na horách – i tady na topolích, i v sladkých mlhách, které v dáli visí, i v soumracích, jež do světla se mísí, – ach všude zlato, zlato chladně žluté!

A cestou klikatou, kol stráně zakřiknuté, podzimním zlatem, v stříbře babích let, v posledním bohatství, jímž překypuje svět, a přímo k slunci, které v dáli plane, se vleče žebrák v kápi rozedrané…

Více o publikaci