O čase, smrti a lidské křehkosti

Naposledy jsme se s fotenkami (jak sám říká) Jindřicha Štreita setkali před dvěma lety v Cestě domů na výstavě, která nesla název O smrti. Potkávali jsme se na ní s rozličnými pozemskými tvářemi smrti tak (troufám tvrdit), jak je známe. Fotografie zachycovaly chvíle těžké, bolestné, teskné, někdy i radostné, všední, úlevné – ba i groteskní. S úlevou jsme vydechli a strávili před obrázky pěkné chvíle, setkání.

Dnes se setkáváme s fotografiemi, na nichž je z různých stran, někdy až plaše, zachycen fenomén křehkosti, s nímž se tak často na konci života setkáváme, někdy z něj paradoxně získáváme sílu… ale dokud plně žijeme, jakoby byl mimo naše rozlišovací schopnosti – běžíme okolo a nevšimneme si, nenabereme si na další cestu.

Ráda bych se teď chvíli zastavila nad tím, co jsem na cestách domů tam, kde někdo umírá, dostala, co lze v blízkosti lidí, kteří svůj život končí, dostat a ještě se s tím na čas zpět do svého života vrátit.

Jsme domácí hospic, putujeme k lidem do jejich domovů. Dveře domova jsou povětšinou pečlivě zavřeny, pokud někdo doma umírá, jsou snad zavřeny ještě pevněji. Kolem domu visí jakoby otázka, lidé hledí raději jinam a jen koutkem oka zaznamenají polozatažené závěsy, odvracejí oči, náhle spěchají. My otevíráme dveře a vstupujeme do životů tak, že křehkost nejen zahlédneme, ale že ji s lidmi žijeme; a stejně jako fotograf – nesmíme úplně dovnitř, zůstáváme stát jakoby u dveří, vnímáme zvuky a vůni bytu, jeho barvy a stíny, zůstáváme a musíme zůstat přitom sami sebou, nablízku. Nepatříme do kruhu, který rodina tvoří, připojíme se však cestou a kus té cesty jdeme úplně s nimi.

V povídání o tíze křehkosti nabízím to, co nabízí i pan fotograf: několik takových kroků blíž, tiché spolubytí a … zaostření. Nabízím proto, že myslím, že nás umírající učí žít, že z jejich křehkosti čerpáme sílu. Poskládala jsem ta setkání do čtyř obrazů.

1. Obrázek: o domově

Ani si neuvědomujeme, jak moc jsou nám stále stavěny před oči krásné obrazy: v takové odpadkovité podobě např. v reklamě, ale v té opravdické třeba v umění. Kudy chodíme, jak jdeme životem, hledáme lad a krásu. Byli jsme tak utvořeni, leč někdy nám to může být i na obtíž, touha po kráse nám zaclání oči. Pan fotograf hledá jinou krásu a nachází…podobně, jako ji nacházím i já, když přijdu k člověku, který je hubený, nemluví, kůži má bezbarvou, ale má náhle třeba hodně mluvící oči nebo ruce. Je to jako když ze světla přijdu do šera: musím počkat, oči si chvíli zvykají, než začnou rozeznávat. Podívejte se, jak vidí pan fotograf Jindřich: hodně tak, jako my, kteří vstupujeme do cizího domova, u dveří se nadechneme vůně bytu. Jsme tam, kde nejsou učesané vlasy, ale přilepené na čelo, nedopitý hrneček na lavici, zapomenutý hadr v rohu okna, kresby vrásek na čele a žil na rukou. Důvěrně to známe, přesto v životě to z cudnosti, ze ctižádosti ba i z touhy po kráse zakrýváme či zapomínáme. A když nám sil ubude, náhle se zjevuje nová krása, taková krása „byťsi“: přívětivost byťsi nedopitého letitého hrnku, vůně byťsi neučesaných vlasů, něha byťsi hubené ruky. Podívejme se na obrázky z kuchyní, je jich tu hodně: kredence, stoly, plotny – což je neznáme také? Až kolem nich půjdete a zastavíte se, jistě si v sobě řeknete, že v nich je krása, kterou dávno znáte, jen jste si jaksi nevšimli…

2. O síle těžkých chvil, které nese křehký člověk

Člověk není vždy při síle, ani v životě, natož při umírání nebo ve stáří (záměrně říkám nebo, není v našich silách plánovat si délku života a má snad smysl se trochu chystat…). Díváme se na konec života často se strachem a nechutí, bojíme se a tak se vlastně nedíváme. Přitom v životě dlouhém aspoň dvacet let, někdy možná i méně, najdeme každý určitě pár přestálých chvil či událostí, které byly těžké, bylo nám smutno a temno a neuměli jsme si poradit… ale díky té temnotě a své zranitelnosti v ní jsme pak později uměli pocítit skutečné teplo, radost, sílu či světlo a uměli poznat jejich cenu. Křehkost měla smysl, přinesla ovoce. Když je to tak v životě, musí to být na jeho konci tím spíš velmi podobně. Všichni nějak víme, že trápení v životě dostáváme a tajně rozumíme, že to tak má být. V umírání to není jiné. Váhy se trochu vychýlí – ale radost často přijde dříve a prostěji, než jsme dřív znali. Já jsem ještě neumírala, ale nebojím se ba někdy těším právě proto, že mi sílu a naději dali ti, kteří jí zdánlivě zrovna moc neměli. Jistě tu najdete několik fotografií a mám chuť vás vybídnout k hledání, kde tuto sílu pramenící z křehkosti a vydanosti lze zahlédnout.

3. O několika tvářích času

Připadá mi někdy, že nám kdesi kdosi nakukal, že život jde jako hodinky, krok za krokem, pravidelně, chvíle dlouhá jedna jako druhá. A my o to jakoby stále vedeme boj, umanutě, abychom to naplnili a ustáli. Přitom odmalička známe to, že život na zemi se žije jinak: jsou okamžiky doslova zahuštěné, čas jakoby si v pětistupu či spíš v pěti patrech stoupl na jedno místo, něco tíhou okamžiku prolomil a pak zas život, často velmi proměněný, běží dál…Jinou minutu máme při narození (první den dětí mi připadal jako celý život..), jinou jako malé děti, jinou když se těšíme či toužíme, jinou když je nudný učitel. Tato nesourodost času – tu potkáváme také u lidí na konci života. Některý čas hraje velikou roli, jindy se nic neděje. Všímám si teď daleko více takových tváří chvil i v životě, tomu mne též blízkost u umírajících naučila. Víc je potkávám a víc z nich žiju. Noc u umírajícího je nekonečná, takové čekání na nic, které chceme zastavit, stále není ráno, člověk je ospalý, ale usnout nemůže, tlumená lampička v koutě pokoje jen umocňuje temnotu. Že noc nikdy neskončí je náhle realitou, další den už možná nebude. Neodbytně se mi po takových chvílích nabízí otázka, zda při zpětném pohledu nejsou tak důležité proto, že se nás v nich nějak dotkla věčnost, jenom jí ještě neumíme rozumět. Ale ona nemůže setrvat, z podstaty věci nedokáže sestoupit do času, proto je nám třeba tak těžko. Troufám si tvrdit, že najdete fotografie, kde je zachycen tento nekonečný a přitom prchavý dotek věčnosti v našem pozemském čase. Minimálně tu titulní…

4. O blízkosti

My nepřicházíme se silou, kterou máme za úkol rozdávat, ale spíše se jemněji hýbeme, tiše usmíváme, vážíme slova. Učíme se rozumět jiné řeči, pohybům, tichu. Je to jeho umírání, ne naše, musíme mu nechat možnost co možná nejvíc si řídit běh času, léčbu, možnost dělat si věci sám, byťsi drobné, možnost být blízko tak, jak on – ne my- potřebuje. To se také učíme od umírajících, že blízkost je v pozvání, ne nutně v tom, že já teď budu objímat, pečovat, neb on je chudák. Není – je tím, který je teď ten hlavní a nejdůležitější a my mu nasloucháme, učíme se, neboť zdánlivě musíme, ale doopravdy spíš **smíme **být blízko. Pak se vrátíme ještě do života, ale v tomto respektu jsme se směli vyučit. Tady nejmenuji, neb všechny fotografie, které jsme vybírali, ruku tímto směrem nabízejí. Někdy je na nich touha a tedy bolestně nenaplněná blízkost, někdy je kuchyňsky teplá, někdy je jakoby poslední či jedinou záchranou, někdy nás hluboce dojme, protože jsme takto už někdy nějak byli…

Nebojme se něžně a tiše pohlížet jako pan fotograf tam, kde není poklizeno a učesáno, neb možná se tam děje něco velmi důležitého, co smíme potkat včas. Je myslím hodně těžké být křehký a nemohoucí a žít takto dlouhý čas a není divu, že se toho bojíme. Věřím, že se tomu dá ale uvykat, potkávat to už dřív, vyhlížet křehkost, nemuset mít na všechno dost sil. Jedním z poměrně velmi příjemných způsobů, jak se tomu učit, je pohlížet do zastaveného času na fotenkách Jindřicha Štreita. Zastavil pro nás čas a tak nám otevírají prostor pro hledění do hloubky jejich i té své – na krásu, kterou v běhu životem míjíme, ale pak nám to na konci někdy prachhodně schází..

Martina Špinková, úvod výstavy Jindřicha Štreita „Jsem blízko, jsem tu“, 11. 10. 2005