Youtuber Kovy: Je normální bát se neznámého

Smrt je nelehké a tabuizované téma. Čekal jste, že video vzbudí takový zájem?

Jsem rád, že téma tak rezonovalo, až mě překvapilo, jak moc. Pro mě až tak moc tabu není, zajímá mě už dlouho. Těší mě, že to spousta lidí zaznamenala a mohla nad tím dál přemýšlet, hledat další zdroje a myšlenky. V dnešní společnosti téma myslím nemá místo, které by mělo mít.

A není to pro teenagery přeci jen „příliš silné kafe“?

Myslím, že není. Výzvy, se kterými dnešní mladá generace počítá, jsou velké, asi i vlivem proudu zpráv, které ukazují katastrofu za katastrofou. Nemyslím, že pro mladého člověka je téma smrti vzdálenější než pro staršího. Se smrtí se běžně setkáváme i jako děti nebo v dospívání: odcházejí naši praprarodiče, prarodiče… nebo máme kamaráda, který něco takového prožil. Nemyslím, že by to mladí lidé nevnímali. Když se to pak v naší blízkosti stane a my už máme za sebou nějaké přemýšlení, může být jednodušší to zpracovat. 

Někdy je potřeba sdílet i strachy a traumata.

Některé komentáře u videa jsou hodně silné, třeba ten, ve kterém se 11letý pisatel svěřuje, jak už dvakrát skoro umřel, poprvé na táboře, když dostal astmatický záchvat, podruhé, kdy se skoro udusil: „Samozřejmě, že jsem se bál, že umřu, ale spíš jsem chtěl, aby u mě byl můj bratr, že ho aspoň naposledy uvidím a něco mu řeknu. Ale díkybohu jsem přežil.“ Co to s vámi dělá?

Věřím, že sdílení je léčivé, někdy sdílet potřebujeme. Je skvělé, když můžeme sdílet úspěchy a věci, které se daří, ale někdy je potřeba sdílet i strachy a traumata. Myslím také, že to může pomoci k porozumění, někdo starší si při procházení komentářů řekne: „Aha, tohle téma může řešit někdo, komu je jedenáct.“ A ostatní děti na táboře tu situaci také nějak prožily, i ony nad tím musely přemýšlet… Věřím, že debata v komentářích může pomoci lidem, kteří vidí, že nejsou jediní, kdo něco takového prožili. Můžou tam nabrat inspiraci, načerpat nové pohledy. 

Cesta domů se snaží vstupovat s tímto tématem i do škol, mluvit s dětmi, učiteli i řediteli. Víme, že i prostředí, kde jsou děti, se konec života týká. Co si myslíte o otevřenosti a pravdivosti, pomáhají vždycky, nebo je někdy lepší pravdu neříkat, volit milosrdnou lež?

Záleží na konkrétním případu. Někdy milosrdná lež může být tím lepším, co volit, dovedu si to v konkrétní situaci představit. Někdy můžeme znát pravdu a může ji znát i druhý člověk, ale v ničem mu nepomůže, když mu ji zopakujeme. Je to myslím hodně o empatii a cítění. Poznat, jak na tom druhý člověk je. Někdy pomůže upřímnost. Jindy druhý potřebuje oporu, podporu, milá slova. Někdy může pomoci vyjevit realitu, jak ji vidíme my, jindy je na místě být milosrdný. A někdy je možná nejlepší neříct vůbec nic.   

Jsem člověk, který má rád nad věcmi kontrolu.

Bojíte se smrti?

Těžko říct. Na smrt koukáme s velkým respektem už po staletí nebo tisíciletí, je to něco neznámého, jediná jistota. Na mě se vztahuje spíše strach z umírání než se smrti samotné, protože to je něco, co je nevyhnutelné – říkám si, proč se bát něčeho, co se stejně stane. Ale jak se to stane, to je ta otázka. Nejspíš to souvisí i s tím, že jsem člověk, který má rád nad věcmi kontrolu. Nad tímto nikdy kontrolu mít nebudeme.

Ve videu jste nezapomněl na filozofa Herberta Fingaretta, který v 77 letech napsal knížku o smrti, ve které tvrdil, že bát se vlastního zániku je nesmysl. Proč bychom se měli bát něčeho, u čeho nebudeme. Když mu bylo o 20 let víc, přiznal, že se mýlil: „Myšlenka na to, že brzy zemřu, je něco, co mě pronásleduje.“ Truchlil v té době po své zemřelé ženě. Proč myslíte, že změnil názor?

Přišlo mi to velmi sympatické. Ač filozof, dokázal zpětně uznat, že se jeho pohled změnil. A přijde mi to extrémně zajímavé v tom, že bychom očekávali spíše opačný vývoj. Dal jsem to tam proto, abych ukázal, že náš vztah ke smrti se bude proměňovat, bude záležet na tom, kolik nám je let, co jsme prožili, co zrovna prožíváme. Takže můj vztah je momentálně nějaký, ale to neznamená, že třeba za 10 let nebude úplně odlišný.

Kratší, ale velmi naplněný život nemusí podle mě znamenat katastrofu. 

Co může pomoct, aby i v těžkých situacích, kdy umírají děti, mladí lidé, rodiče, se dalo najít něco, co dává situaci smysl?

Dovedu si jen velmi vzdáleně představit, jaké to musí být, když jsme rodiče a máme nevyléčitelně nemocné dítě. Jsem rád, že se otvírá i téma dětské paliativní péče, řeší se, jak pomoci rodičům poté, co dítě zemře. To je první krok, být otevření tomu, že se takové věci dějí. Nikdy jsem nepřišel na to, jak hledat interpretaci situace, když se to stane dětem. Mám s tím ten obecný problém – pokud je tady nějaký bůh, proč by se to dělo? Odpověď, že je chce mít u sebe co nejdříve, pro mě není přijatelná. Obzvlášť, když je to doprovázeno něčím bolestivým.

Ale někdy mám pocit, že měříme kvalitu života na jeho délku a nejsem si jistý, zda je to správná metrika. Kratší, ale velmi naplněný život nemusí podle mě znamenat katastrofu. Samozřejmě je tu lítost, že jsme tu mohli být nějaký delší čas, zažít spoustu věcí, vidět naše děti, vnoučata. Ale pokud se někdo dožije 80 let a jiný 40, automaticky si neříkám, že ten, který se dožil 80, měl kvalitnější, lepší, zajímavější život.

Myslím, že humor s tragédií jsou si velmi blízko.

Ve videu jste použil ukázku z rozhovoru se třemi mladými lidmi, jejichž život se krátí kvůli zákeřné nemoci. Upozornil jste, že mají jedno společné: smích a legraci. Jak to máte s humorem, je to univerzální cesta, jak ulevit tíze? Dá se o těžkých věcech přemýšlet s humorem a lehkostí?

Dá, ale citlivě. Ukázka má být určitou symbolikou, jakou humor pro toto téma má. Myslím, že humor s tragédií jsou si velmi blízko. Smích pro nás může být štítem, který pomáhá být trochu odolnější. To, co víme, že se stane, je nevyhnutelné. Ale přístup, který si zvolíme, nevyhnutelný není. Můžeme se ve zbylém čase utápět v beznaději, čemuž se pochopitelně nikdo nedokáže úplně vyhnout, zároveň ale můžeme hledat jakousi lehkost a dokázat na to nahlížet i z pozice, kterou ukázali ti lidé v ukázce, zasmát se skrz slzy. Je to trochu i obranný mechanismus, způsob, jak ze sebe dostat emoce ven, ať už skrz pláč, nebo smích. Píst, který zapíská, když je toho v nás příliš.

Vtipu, nadsázky, zkratky se ve svých videích držíte. Dřív byla zábavnější v tom smyslu, že měla odlehčenější témata, častěji využívala parodii. Dnes čím dál víc ukazujete témata společensky naléhavá, někdy kontroverzní. Čím se to stalo?

Je to tím, jak člověk roste a jinak vnímá priority. Dramaturgie je úplně na mně, vnímám se jako filtr: co zrovna zajímá mě, mohlo by zajímat i diváky. Skrz přípravu videa se sám něco dozvídám, tím je to pro mě hodně zajímavé. Potom to zhuštěné vědění, které jsem nabyl, můžu předat dál lidem, kteří si mohou říct: „Dobře, tohle je pro mě zajímavé, a tohle není; s tímhle souhlasím, s tímhle nesouhlasím.“ Dřív jsem měl pocit, že se videa musí líbit všem, všichni s nimi musí souhlasit. Tenhle pocit už nemám. Některá témata tento komfort nenabízí, ale je škoda se jich kvůli tomu zříkat. Nejsou o nic méně důležitá. A jsou o to těžší. 

Ruth Šormová, Linda Tichotová Fryčová

Rozhovor vznikl z epizody Podcastů (s) Cestou domů.