Odchod maminky a smutek

I mně v mých 23 letech zemřela maminka a to přímo na silvestra. S posledním dnem starého roku 2015 navždy odešla i ona. Po devíti letech prohrála v 53 letech boj s rakovinou prsu, která jí ztrpčovala život četnými metastázami kostí a nakonec i jater. Dlouho jsem bojovala s ní, starala se o ní, dělala jí společnost, snažila se jí všemožně zlepšit náladu a tím pomoct zahnat chmurné myšlenky. Udělala bych pro ní první poslední, měly jsme spolu mimořádný vztah. Bohužel jsem ale člověk, který na zázraky příliš nevěří, takže jsem moc dobře věděla, že nad ní nemoc pomalu vítězí. Přišla doba, kdy se její stav markantně zhoršoval a já se najednou poprvé za celou tu dobu cítila šíleně bezmocná. Vše, co jsem pro ní do té chvíle dělala, se najednou zdálo být zbytečné. Vánoc, které tak milovala, se sice ještě dožila, ale bohužel ve stavu, ve kterém si je už nemohla užít. Bylo to velmi smutné. Starali jsme se o ni doma a byli s ní až do posledního výdechu, drželi ji za ruce a doufali, že odešla v pokoji a bez bolestí. Byla mi mámou i kamarádkou, která měla vždy pro všechno pochopení, které jsem se mohla se vším svěřit a která trpěla tím, že už jí zdravotní stav nedovolil být na mojí promoci, na kterou tolik chtěla. Mluvila o tom, jak by se ráda ještě podívala tam, kde budu dál studovat a at na ní počkáme s výletem do Anglie. Měla obrovskou chuť žít a do poslední chvíle věřila.......
Co je nejhorší, že táta nyní zůstal v celém našem rodném domku sám, protože já se sestrou studujeme a pracujeme v Praze. Ačkoli ho ale budeme i nadále jezdit navštěvovat tak se obávám, že to psychicky nezvládne. Nikdy neměl moc koníčků ani přátel, měl pouze ji a nás. Bohužel taky celý život hodně pil, takže se obáváme nejhoršího. Člověk, který stmeloval celou naši rodinu je pryč a s ním odešlo i vše, co dávalo nějaký smysl...

Ahoj holky, ani nevíte, jak moc s Vámi soucítím. Mně umřela maminka v mých 20, nyní je mi 22. Také šlo o těžkou rakovinu. Starala jsem se o ní v tom nejhorším a držela ji za ruku. Také jsem viděla naprosto všechno. Je to obrovské trauma a asi se z toho nikdy nevzpamatuju. První půl rok po maminčině smrti jsem neviděla žádný smysl života, nemohla jsem spát, pořád jsem brečela, zdály se mi hrozné sny a byla jsem v jednom kuse nemocná. Taky jsem myslela, že už umírám. Ale pak přišlo léto a to mě po těžké zimě na chvilku zachránilo a já se konečně začala usmívat. Pak přišla zase zima a deprese přišly znovu, ale v menší intenzitě. Teď je jaro, blíží se pomalu ale jistě druhý rok, co už tu maminka není a na mě zase každý den lezou chmurné myšlenky. Nemůžu spávat. Chodím na vysokou a ten smutek mi vše tak rozhodil, že se nedokážu ani učit. Nejspíš budu prodlužovat. Ať si každý říká, co chce, ale když nás opustí maminka ve 2ti letech tak to je určitě horší než ve 30ti, i když mě hodně lidí asi odsoudí. 20ti leté holky jsou ještě v podstatě děti, neví, co bude, neví, čím se budou jednou živit, neumí třeba ani vařit, bojí se, jak vychovají děti bez rad mámy- to jsem JÁ. Vůbec nevím, co se mnou bude a mám neustálý strach....zaháním ho nákupy, časopisy...a propadám so do čím dál větší frustrace...ještě že bude brzy léto. Holky držte se.

Lauro, přeji Ti upřímnou soustrast..mě moje maminka taky zemřela, před pár dny to bylo 9 měsíců...já bohužel s mou maminkou nebyla, moc mě to mrzí, měli ji pustit z nemocnice, ten den jsem byla doma, poklidila vše, uvařila jí vývar a čekala, až ji taťka přiveze domů...a už se mi nevrátila...přeji Ti hodně síly, drž se...