Ahoj holky, ani nevíte, jak moc s Vámi soucítím. Mně umřela maminka v mých 20, nyní je mi 22. Také šlo o těžkou rakovinu. Starala jsem se o ní v tom nejhorším a držela ji za ruku. Také jsem viděla naprosto všechno. Je to obrovské trauma a asi se z toho nikdy nevzpamatuju. První půl rok po maminčině smrti jsem neviděla žádný smysl života, nemohla jsem spát, pořád jsem brečela, zdály se mi hrozné sny a byla jsem v jednom kuse nemocná. Taky jsem myslela, že už umírám. Ale pak přišlo léto a to mě po těžké zimě na chvilku zachránilo a já se konečně začala usmívat. Pak přišla zase zima a deprese přišly znovu, ale v menší intenzitě. Teď je jaro, blíží se pomalu ale jistě druhý rok, co už tu maminka není a na mě zase každý den lezou chmurné myšlenky. Nemůžu spávat. Chodím na vysokou a ten smutek mi vše tak rozhodil, že se nedokážu ani učit. Nejspíš budu prodlužovat. Ať si každý říká, co chce, ale když nás opustí maminka ve 2ti letech tak to je určitě horší než ve 30ti, i když mě hodně lidí asi odsoudí. 20ti leté holky jsou ještě v podstatě děti, neví, co bude, neví, čím se budou jednou živit, neumí třeba ani vařit, bojí se, jak vychovají děti bez rad mámy- to jsem JÁ. Vůbec nevím, co se mnou bude a mám neustálý strach....zaháním ho nákupy, časopisy...a propadám so do čím dál větší frustrace...ještě že bude brzy léto. Holky držte se.
