I mně v mých 23 letech zemřela maminka a to přímo na silvestra. S posledním dnem starého roku 2015 navždy odešla i ona. Po devíti letech prohrála v 53 letech boj s rakovinou prsu, která jí ztrpčovala život četnými metastázami kostí a nakonec i jater. Dlouho jsem bojovala s ní, starala se o ní, dělala jí společnost, snažila se jí všemožně zlepšit náladu a tím pomoct zahnat chmurné myšlenky. Udělala bych pro ní první poslední, měly jsme spolu mimořádný vztah. Bohužel jsem ale člověk, který na zázraky příliš nevěří, takže jsem moc dobře věděla, že nad ní nemoc pomalu vítězí. Přišla doba, kdy se její stav markantně zhoršoval a já se najednou poprvé za celou tu dobu cítila šíleně bezmocná. Vše, co jsem pro ní do té chvíle dělala, se najednou zdálo být zbytečné. Vánoc, které tak milovala, se sice ještě dožila, ale bohužel ve stavu, ve kterém si je už nemohla užít. Bylo to velmi smutné. Starali jsme se o ni doma a byli s ní až do posledního výdechu, drželi ji za ruce a doufali, že odešla v pokoji a bez bolestí. Byla mi mámou i kamarádkou, která měla vždy pro všechno pochopení, které jsem se mohla se vším svěřit a která trpěla tím, že už jí zdravotní stav nedovolil být na mojí promoci, na kterou tolik chtěla. Mluvila o tom, jak by se ráda ještě podívala tam, kde budu dál studovat a at na ní počkáme s výletem do Anglie. Měla obrovskou chuť žít a do poslední chvíle věřila.......
Co je nejhorší, že táta nyní zůstal v celém našem rodném domku sám, protože já se sestrou studujeme a pracujeme v Praze. Ačkoli ho ale budeme i nadále jezdit navštěvovat tak se obávám, že to psychicky nezvládne. Nikdy neměl moc koníčků ani přátel, měl pouze ji a nás. Bohužel taky celý život hodně pil, takže se obáváme nejhoršího. Člověk, který stmeloval celou naši rodinu je pryč a s ním odešlo i vše, co dávalo nějaký smysl...
