Misa
  (kontaktovat autora příběhu) •
17. března 2022
•
Truchlení

Maminka

Ahoj,tatinek mi zemrel na rakovinu pred 5ti lety doma v naruci a maminka mi umrela 19.9.2021 po dlouhem boji s rakovinou take v naruci doma.Jinak nez takto bych si to neprala ani ja ani oni.Bylo to velmi narocne,dramaticke,velmi bolestive a smutne,ale zaroven jakoby krasne....jen ty obrazy schranek bez dusi a.posledni.minuty pred smrti mam stale pred ocima...bylo to silne a ja vubec nechapu,ze jsem toto takto zvladla,ze mam v sobe tolik sily a lasky doprovodit takto rodice v poslednich minutach.....Zili jsme s maminkou spolu v jednom dome,prakticky nepretrzite cely muj zivot.Jsem stastna,ze nam byl dan nejaky cas navic,kdy se mamka rozhodla pro ulehcujici i kdyz tezkou operaci.Mohly jsme si rict plno veci a urcite vedela,ze delame maximum a jak moc ji milujeme.Nyni to bude 6 mesicu a ja mam najednou pocit,ze se vracim nekam na zacatek...je mi zase hur,placu po nocich a citim,ze mi chybi cim dal vic.Dum plny jejich veci,ktere cely zivot nashromazdovala,vsude jeji obleceni,proste jakoby tu stale byla se mnou.Nejsem schopna jeji obleceni nekam vyhodit..apod...protoze to mi paradoxne dava pocit jakehosi klidu.Ani nevim co je smysl meho psani sem...spis proste ze kdo nezazil odchod maminky,tak nemuze pochopit tu bolest a smutek...Mrzi me,ze moji pratele si mysli,ze jsem v poradku,ze je vse uz ok...v podstate nikdo se me nezepta na zcela jednoduche veci:"Jak se citis?Nepotrebujes se vypovidat?"Kazdy si jede sve uspechane a hekticke zivoty...ja to chapu,je takova doba a kdyz si o pomoc nereknu,tak nemuzou nic tusit...jen me to mrzi...ze tady po nocich placu a nikdo si neumi predstavit,ze se takto porad hodne trapim..Uz bych si prala byt nekde dal....ale zase jsem padla zpet na dno...Nejvice me dostanou vety typu:"ja jedu k nasim na kavu...ja jedu s mamkou nakupovat....vymyslim darek pro rodice..."apod. V techto chvilich si uvedomim,ze ja uz toto rict nemuzu,ze nemam rodice a ze to blby kafe si s mou mamkou uz nedam...ach jo...Soucitim se vsemi,kteri prisli o sve blizke,musime se drzet a byt tu dal pro ty nejblizsi,kteri jsou s nami na svete dal...
7 reakcí Vložit vlastní příběh
Henrieta
•
18. března 2022
Milá Miška prijmite úprimnú sústrasť. Veľmi dobre vám rozumiem. Verte, že stratiť mamku, je to najhoršie. Je to ako keby zomrela polovica môjho ja. Ja nemám mamu už 9 rokov, ale bolesť mi zostala. Dala by som neviem čo za to, keby som si s ňou mohla dať tú kávu. Mama kávu milovala, ja som ju tiež zvykla s ňou piť. Keď som ešte bola neplnoletá, tak mama si vždy uvarila kávu, nechala ju na kuchynskej linke a ja keď som prišla do kuchyne polovicu som jej vždy vypila. Ešte do dnešného dňa si pamätám, že pila zalievanú kávu. Hrozne mi chýba a trhá mi srdce, že jej nemôžem už nič povedať. Najradšej by som išla za ňou. Kedy ten deň už príde? Mami, hrozne mi chýbaš. Držte sa Miška, neviem vám ani napísať slová útechy ani po 9 rokoch, lebo mama je len jedna. Henrieta z Bratislavy
83 lidé vyjádřili účast.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
18. března 2022
Je mi strasne moc lito vsech lidicek vsech Vas kteri prozivate stejnou hkubokou bolest jako ja a ptesne vystihuje me utrpeni placu nepretrzite 10 a pul mesice ,s blizicim se datem 10.5. mam pocit ze nezadnu vstat ani z postele a jit mezi lidi kolem kteri jsou stastni ,spokojeni,ta samota neskutecne boli a svira v tele vsechno,manzelova ztrata me paralyzuje a ovlada,je brezen mesic kdy se bohuzel stalo neco nebyl to uraz ale prihoda ktera mela za nasledek necekany a velmi rychly,necekany odchod meho manzela,vycitam si hodne veci,hodne jsem mu nestacila rict,zemrel mi v naruci ....temer behem naseho hovoru,kdo nezazil nevi,pisu to proto ano deset a pul mesice prezivam ale neni to zivot jsou to dny a noci naplnene bolesti s zoufalim smutkem,jedinym mym uachytnym bodem je Svetlanka z techto stranek,ona jedina vi a rozumi,vsechny dny mi pripadaji stejne sede a ponure beze smyslu,pro vas vsechny drzte se prosim je nas hodne co prozivame stejnou bolest a jen mi vime...n
Petr
•
18. března 2022
Dobrý den,těžko se hledají slova ani já sám to neumím vyjádřit, prožívám každý den to samé ,hledám důvod abych zde ještě byl,něco čím se zabavit....., moje maminka mi odešla v listopadu 2021, bojovala a odešla v nemocnici kdy já za ni nemohl chodit tak často jak bych mohl, protože covid příkazy o to více se trápím že byla sama ,že jsem tam mohl co týden , zlepšovalo s to a potom bum prijedte se rozloučit, vše se změnilo a já to taky držím a vše dusím v sobě ale není den kdy na ni nemyslím vše si srovnámvám v hlavě a pořád dokola,na zavěr není ani co říct jen držte se , sám vím jaké to je ....
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
18. března 2022
Dobry den Miso odchod rodicu je bezesporu velmi bolestny a narocny proces ktery cloveka zasahne,verte ze nahly odchod zivotniho parnera ktery van zemre v naruci je nemene bolestny a zdrcujici,pisu to proto ze vim jak hrozne to je ale predevsim proto ano mate pravdu po deseti mesicich se citim stale hur a hur a samota se zda nesnesitelna,manzek mi chybi vic a vic a stejne jako vy,jsem.obklopena jeho vecmi,oblecenim a i ja mam pocit ze mi to dava jakysi pocit bezpeci,jeste jsem nenasla odvahu a,silu .....je to velmi tezke a neskonale smutne,drzte se prosim a verte je nas hodne,ktere prozivaji stejne pocity a hluboky smutek ...n
Sabina
•
17. března 2022
Dobrý den, tohle je, jako kdybych to psala já, 31.března to bude rok co maminka prohrála boj s rakovinou. Také zemřela doma a byla jsem s ní do poslední chvíle. Do Vánoc jsem se tak nějak držela, ale jak se přehoupl rok tak mám pocit, že se to všechno stalo včera. Taky pořád brečím doma po nocích a přemýšlím jestli jsem pro ni udělala dost a taky si všichni myslí, že jsem úplně v pohodě. V práci se snažím fungovat, ale čím víc se blíží 31.3. tím je to horší. Někdy bych to tady nejradši zakončila. Přeji Vám hodně sil.
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu) •
18. března 2022
Dobrý den, jako by jste mi z duše mluvila. Čím víc se blíží den ročního výročí odchodu mého muže, tím se cítím hůř. Před rokem, touhle dobou, už jsme věděli, že je všechno špatně. Byla to doba loučení, smiřování se s osudem. Tenkrát jsem měla sílu , nevím, kde se ve mě brala, prostě jsem asi musela stát při něm. A pak se to stalo, držela jsem ho za ruku. Teď se to vrací, už od 10.února, kdy jsme se před rokem dozvěděli, že je zle. Jako by se den za dnem opakoval, počítám, kolik zbývalo dní, kolik hodin. Přemýšlím, co jsem měla udělat jinak, co jsem ještě zapomněla říct. Nic mě nenapadá, ale útěcha to není. Děsím se toho dne, toho posledního před rokem, kdy se mi změnil život. Nevím, pravděpodobně se ten další den vzbudím a půjdu do práce. Bez radosti, bez naděje. Dala bych všechno co mám za ještě jednu jedinou minutu s ním. Nepomohla jsem Vám, nejde to, nevím jak...
83 lidé vyjádřili účast.
Soňa
•
26. března 2022
Dobrý den, i my se loni v únoru dozvěděli tu hroznou diagnózu rakovina s metastázami a uz to bylo pět měsíců, co nam nase milovana maminka odesla :(

Držte se.