Michaela
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. května 2019
•
Truchlení

Maminka

Dobry den
Dnes jsou to presne 3 mesice co mi maminka odesla. Nerada pouzivam slovo zemrela. Skoro 3 roky bojovala s rakovinou vajecniku. Byla neskutecne optimisticka a silna. Verila ze to proste zvladne. Prvni kroky lecby vedli k chemo, nasledovala operace a dalsi chemo. Po celou dobu mamka vsechno snasela tak klidne, az sme z toho byli prekvapeni. Naopak ja a tatka sme byli vzdy nervozni pred nejakym vysetrenim a mamka nas vzdycky utesovala. Uplny paradox. Vzdycky rikala pamatuj si, ze je mi jedno co rikaji lekari, ja se uzdravim. A skutecne. Dva nasledujici mesice po chemo byla mamka "zdrava". Kontrolni ct nicmene ukazalo dalsi nadorky. To mamku i nas vzalo. Nicmene mamka se oklepala a bojovala dal. Rok na to prisli problemy se strevy. A ortel lekarky byl jasny. Neni to dobre. Mamka podstoupila dalsi operaci ale i ta pomohla jenom na chvili. Posledni 3 mesice byla doma. Starali sme se o ni s tatkou. V zivote by me nenapadlo, ze budu natolik silna a nebudeme mi citit problem mamku umyt, prebalit...ten konec byl smutny. Nador ve streve protrhl brisni stenu a obsah strev vytekal ven. Mamla nosila na brisku takovy pytlik, ktery obsah zachycoval. Pochopitelne se zmenila. Uz to nebyla ta vesela mamka, ale uplakama hromadka. V tu chvili sem mela pocit, ze se nase role obratili. Ja byla ta kdo utesoval.
Ten den, kdy odesla, se bala ze uz se to blizi. Rikala ze ma strach te uz to prijde. Stihla mi povykladat jak mam o sebe pecovat, co chce aby ji hrali na pohrbe a co ji mame oblect. S klidem jsme si o tom vsem hezky povidali
Ten den vecer nabrala takovou magickou silu. Najednou rikala ze se zase uzdravi, te to citi. Nicmene ja uz sem mela takove zvlastni tuseni. Rekla jsem ji to a zase se role obratili. Rikala mi at sou me pocity jakekolov at si nic nevycitam. Asi hodinu na to spadla z postele. A od te chvile uz nas nevnimala. 4.38 odesla. Byli sme u toho s tatkou a drzeli ji za ruku.
Mam pocit ze vse probehlo spravne. Ale porad se mi vraci to jak byla mala, slaba, jak mela halucinace. Je mi ji strasne lito.
Prejde to nekdy? Budu nekdy normalne zit? Mate nekdo podobne pocity a vraci se vam ty posledni okamziky?
Pro me maminka byla a vzdy bude opora. Jako mala sem trpela uzkostma a od 13 beru antidepresiva. Vse sme zvladali spolu. Ona i ja sme na sebe byli az nezdrave fixovane. A ted mam pocit jakoby odesla.pulka me.
9 reakcí Vložit vlastní příběh
Klára
  (kontaktovat autora příběhu) •
16. listopadu 2019
Dobrý den,
moje maminka zemřela 30.1.2019 na rakovinu vaječníků - 6 týdnů od zjištění diagnozy. Dva měsíce nemocná až na poslední týden v nemocnici. Dvě operace, dvě chemoterapie, Dali nám ji domů se zlepšením stavu objednanou na třetí chemo. Po týdnu nám umřela. Nic zvláštního jsme nepozorovali. Mamince bylo 63, mně je teď 35. Je to třičtvrtě roku a pořád to hrozně bolí. Věděla jsem, že se máma nevyléčí, ale myslela jsem, že ještě máme čas. Nestihla jsem jí některé věci říct. Klára
94 lidé vyjádřili účast.
Žaneta
  (kontaktovat autora příběhu) •
17. července 2019
Upřímnou soustrast. Moc vám rozumím. Má maminka zemřela v květnu 2018 na rakovinu děložního hrdla s metastázemi. Váš příběh mě dohnal k slzám, protože vím přesně jak se cítíte. Také jsme si stihly říct pár vět před koncem, také jsem měla tušení, že přichazí konec a stále si vyčítám, že jsem ji neřekla, jak moc ji mám ráda.. Asi jsem věřila, že ji to ještě řeknu ráno v nemocnici, kam jsme měly jet na vyšetření, ale po mém odchodu domů v noci zemřela. 2.5. To byl rok. Mohu vám jen napsat, že čas hojí všechny rány nebo je alespoň otupí. Donutila jsem sama sebe už nevzpomínat na to škaredé, na ten konec... Ale jen na to, jak tu ještě byla zdravá a usměvavá a jak moc milovala své vnoučata. První rok po smrti byl moc těžký... První vánoce bez ní, první narozeniny moje i dětí bez ní.. Její nedožité narozeniny.. Se vším jsem se naučila už žít.. Stále ale v sobě cítím prazdnotu - tu část mne, která odešla s ní už nedokaže nic vyplnit.
Žaneta
  (kontaktovat autora příběhu) •
17. července 2019
Upřímnou soustrast. Moc vám rozumím. Má maminka zemřela v květnu 2018 na rakovinu děložního hrdla s metastázemi. Váš příběh mě dohnal k slzám, protože vím přesně jak se cítíte. Také jame si stihly říct pár vět před koncem, také jsem měla tušení, že přichazí konec a stále si vyčítám, že jsem ji neřekla, jak moc ji mám ráda.. Asi jsem věřila, že ji to ještě řeknu ráno v nemocnici, kam jsme měly jet na vyšetření, ale po mém odchodu domů v noci zemřela. 2.5. To byl rok. Mohu vám jen napsat, že čas hojí všechny rány nebo je alespoň otupí. Donutila jsem sama sebe už nevzpomínat na to škaredé, na ten konec... Ale jen na to, jak tu ještě byla zdravá a usměvavá a jak moc milovala své vnoučata. První rok po smrti byl moc těžký... První vánoce bez ní, první narozeniny bez ní.. Její nedožité narozeniny.. Se vším jsem se naučila už žít.. Stále ale v sobě cítím prazdnotu - tu část mne, která odešla s ní už nedokaže nic vyplnit.
142 lidé vyjádřili účast.
Alena
  (kontaktovat autora příběhu) •
13. června 2019
Milá Míšo, je mi moc líto Vaší ztráty...mám ještě oba rodiče, kterým je přes 80 let. Jsem na ně hodně fixovaná, přesto si lépe umím představit se vyrovnat s jejich ztrátou než se ztrátou své 31 leté dcery. Dnes jsou to 4 roky, co se vdávala a bylo to moc krásné. Byly jsme od jejích 15 let /po mém rozvodu/ neustále spolu, cestovaly jsme po světě, vystudovala vysokou školu...její nový život vdané paní jsem jí moc přála a těšila se na vnoučata... 19.5. 2016 bylo mé štěstí dokonalé...narodil se jim Davídek...nádherný... na podzim, přestože chodila po doktorech od června, jí diagnostikovali rakovinu prsu....agresivní nádor v pokročilém stádiu...po třech letech neuvěřitelně statečného boje se s námi, v den třetích Davídkových narozenin, rozloučila. Zatím vůbec nevím, jak žít dál...
172 lidé vyjádřili účast.
monika
•
14. června 2019
Ahoj Alenka neviem ci sa da slovami vyjadrit uprimnu sustrast.Aj ked nase myslienky a slova maju silnu moc.Z celeho srdca Vam i vasim blizkym prajem vela lasky sily a porozumenia.Monika
Denisa
•
19. května 2019
Prozivam nyni to stejne co pisete ve vasem pribehu,pecuji ja a tata.Uvedomuji si,ze se blizi konec a bojim se co bude pak.I ja jsem na mamu fixovana a uz to nikdy nebude jako driv.Nejhorsi je pocit bezmoci,ze nemuzete pomoct,jen se vse tlumi naplastmi,prasky,injekcemi a je.mi mamky strasne lito,jak trpi,jak to neni ona,jak rakovina vzala vse a hlavne ji uplne odrovnala
153 lidé vyjádřili účast.
monika
•
14. května 2019
Ahoj Miska.Uprimnu sustrast je mi luto Vasej straty.Chcela som Vam len napisat ze v nasom smutku nikdy niesme sami.pridu v zivote chvile kedy vsetci musime prezit aj umieranie nasich milovanych.Tak ako prideme na tento svet tak zneho ked pride nas cas musime aj odist.Pred 5 rokmi odisiel moj otec tiez po velmi tazkej chorobe nebudem opisovat ved kazdy prezivame ten svoj kriz.Teraz je 5 mesiacov po smrti mojho manzela.Tak ako pri otcovi tak i pri manzelovi som si myslela ze uz viac neunesiem,ale predsa cez vsetok zial vzdy si s laskou spomeniem na nich ked boli na tomto svete.Naozaj by chceli aby som bola nestastna,upadala mysli...Tak to teda NIE ved ma milovali.Verim ze si nasi milovany zelaju aby sme v sebe nasli silu prekonat zial,pracovat na sebe najst nieco co nase srdce naplna stastim,laskou a porozumenim.Sama mam 11 rocnu dcerku.Bolo by odomna uplne sebecke vzdat zivot a len nariekat.Raz ked pride moj cas urcite si nebudem zelat aby moja dcerka bola po zbytok zivota nestastna.PRAVE NAOPAK je v poriadku si s laskou spominat,poplakat ale s mierou.Predstavme si tvare svojich milovanych ako nas radi vidia STASTNYCH alebo vecne smutiacich... Staci ked sa len chvilku stisime vo svojich srdciach a pocitime tu obrovsku lasku nasich milovanych k nam.JA z celeho srdca verim,ze sa rozhodneme ZIVOT ZIT a nie len prezivat.S laskou a pochopenim Monika
152 lidé vyjádřili účast.
Hana
•
13. května 2019
Milá Míšo,
i mě je moc líto, čím procházíte. Znám to moc dobře s tím rozdílem, že v mém případě šlo o tatínka. Za chvíli to bude rok a nebudu Vám lhát, stále je to někdy těžké...ale také je řada hezkých dnů, klidných chvil a teď už také hezkých vzpomínek. Můj tatínek odcházel hodně těžce, byl při vědomí (svým způsobem) do poslední chíle, bohužel nás neminuly velké bolesti, zvracení krve apod. Nic hezkého. Nic, co by si člověk chtěl připomínat. Několik měsíců po jeho smrti mi tyto "obrazy" vůbec nešly vytěsnit, nemohla jsem si ani vzpomenout, jak vypadal dřív, jako kdyby se to jeho smrtí všechno vymazalo. Pro mě byl zlomový asi 5 měsíc, kdy se to začalo měnit. Jsem podobně jako Vy úzkostná, nebylo mi vůbec dobře, léky jsem tedy nebrala, ale pomohla mi terapie, na kterou jsem chodila již delší dobu (před tím, než tatínek zemřel), také mi dělalo dobře zaměstnat hlavu (cokoliv) a dlouhé procházky, když "to" na mě padlo. Chci Vám říct, že to čeká i na Vás. Takové to známé "čas je nejlepší lékař" jsem sice v nejtěžších chvíích doslova nesnášela, ale teď musím potvrdit, že je to svatá pravda. 3 měsíce jsou hrozně krátká doba, dejte si čas, každý to máme jinak. I pro mě byl táta oporou, mojí skálou, ale jeho smrt mi ukázala, že i já sama se mohu opřít o sebe, že i bez něj to jde, protože kousek jeho je ve mně, stejně jako ve Vás je kousek Vaší maminky. Choďte mezi lidi, odpočívejte, netlačte na sebe. Všechno zase bude dobré. Posílám energii. H.
Kacka
•
13. května 2019
Ahoj Miso, je mi veluce lito cim jste si prosli. Me mamka zemrela ani ne pred tremi tydny. Rakovina vajecniku. Bojovala 4 roky. Konec byl straslive rychli. Selhali ji nohy a rychla ji odvezla do nemocnice kde zjistili velke metastaze na mozku a plicich. Od toho dne ubehly 4 tydny a byl konec. Nechapu, ze to prislo tak strasne rychle. Do toho dne kdy upadla byla naprosto sobestacna a podnikali jsme porad neco...Myslim, ze mi to vse jeste vubec nedoslo. Byla pro me nejlepsi kamaradkou a ted nevim co si mam bez ni pocit...