Milá Míšo,
i mě je moc líto, čím procházíte. Znám to moc dobře s tím rozdílem, že v mém případě šlo o tatínka. Za chvíli to bude rok a nebudu Vám lhát, stále je to někdy těžké...ale také je řada hezkých dnů, klidných chvil a teď už také hezkých vzpomínek. Můj tatínek odcházel hodně těžce, byl při vědomí (svým způsobem) do poslední chíle, bohužel nás neminuly velké bolesti, zvracení krve apod. Nic hezkého. Nic, co by si člověk chtěl připomínat. Několik měsíců po jeho smrti mi tyto "obrazy" vůbec nešly vytěsnit, nemohla jsem si ani vzpomenout, jak vypadal dřív, jako kdyby se to jeho smrtí všechno vymazalo. Pro mě byl zlomový asi 5 měsíc, kdy se to začalo měnit. Jsem podobně jako Vy úzkostná, nebylo mi vůbec dobře, léky jsem tedy nebrala, ale pomohla mi terapie, na kterou jsem chodila již delší dobu (před tím, než tatínek zemřel), také mi dělalo dobře zaměstnat hlavu (cokoliv) a dlouhé procházky, když "to" na mě padlo. Chci Vám říct, že to čeká i na Vás. Takové to známé "čas je nejlepší lékař" jsem sice v nejtěžších chvíích doslova nesnášela, ale teď musím potvrdit, že je to svatá pravda. 3 měsíce jsou hrozně krátká doba, dejte si čas, každý to máme jinak. I pro mě byl táta oporou, mojí skálou, ale jeho smrt mi ukázala, že i já sama se mohu opřít o sebe, že i bez něj to jde, protože kousek jeho je ve mně, stejně jako ve Vás je kousek Vaší maminky. Choďte mezi lidi, odpočívejte, netlačte na sebe. Všechno zase bude dobré. Posílám energii. H.
