Beznaděj

Dobrý den. Je to dva a půl roku,co mi manžel dal ve dveřích pusu na rozloučenou,odešel do práce a odpoledne jsem se dozvěděla o jeho smrtelné nehodě. Ta rána a šok se nedá popsat. Nedokázala jsem zůstat v našem domově. Sbalila jsem sebe,syna a odstehovali se do jiného města,našla jsem si novou práci a začali jsme znovu. Nemůžu říct,že se smutek zmenšil,ale měla jsem hlavu plnou starostí,které aspoň občas trochu vytlačily ten kolotoč myšlenek na to,že už to nemá cenu. Zase žiju. Jinak,ale už se pomalu vyrovnávám s tím, že tragický osud nezměním. Držte se. Jednou bude i Vám líp.

Milá Věro, nic jiného než smíření vám nezbývá. Mně se to stalo před šesti lety. Mám za sebou ty řeči okolí, že čas zhojí rány, pže to přžebolí, atd. atd... Nechápali (a nechápou), že odešla půlka mě. I když jsem tomu tenkrát nevěřila, žiju. nebo tedy existuju. Stačí písnička, záblesk čehokoli, co mi připomene společné roky, a jsem na dně. Zkrátka ta číhající bolest už bude navždycky součástí vašich dnů. Jestli jste ho milovala jako já toho svého, už to nikdy nebude jako dřív, alůe věřte, nauříte se žít v tom jiném modu. Tak jako se přizopůsobí člověk po amputaci, po ochrnutí - tomu všemu je ztráta milovaného podobná. Přeju vám hodně síly.

Dobrý večer Věruško, já prožívám to stejné už skoro šest měsíců a stále nevidím nějaký posun...…. je to pořád o nicotě, prázdnotě a beznaději. Nemůžu spát, ve dne každá myšlenka patří jen jemu, v podstatě nežiju, jen živořím …… zhoršil se můj zdravotní stav, ale stejně to pro mě nemá už význam. Kdo nezažije, nepochopí...…. držte se !!!!!

Dobrý den Verusko,
Samozřejmě můžete kdykoli napsat.
Vím jaká je to bolest,ikdyz mi je 34 let. S věkem to totiž vůbec nesouvisí.
Jsou to stavy, kdy opravdu máte pocit, ze už dal nemůžete a už nevíte, kde máte brát vůbec tu sílu ráno vstát....
Napište, budu rada....