Dobrý den. Je to dva a půl roku,co mi manžel dal ve dveřích pusu na rozloučenou,odešel do práce a odpoledne jsem se dozvěděla o jeho smrtelné nehodě. Ta rána a šok se nedá popsat. Nedokázala jsem zůstat v našem domově. Sbalila jsem sebe,syna a odstehovali se do jiného města,našla jsem si novou práci a začali jsme znovu. Nemůžu říct,že se smutek zmenšil,ale měla jsem hlavu plnou starostí,které aspoň občas trochu vytlačily ten kolotoč myšlenek na to,že už to nemá cenu. Zase žiju. Jinak,ale už se pomalu vyrovnávám s tím, že tragický osud nezměním. Držte se. Jednou bude i Vám líp.
