Milá Věro, nic jiného než smíření vám nezbývá. Mně se to stalo před šesti lety. Mám za sebou ty řeči okolí, že čas zhojí rány, pže to přžebolí, atd. atd... Nechápali (a nechápou), že odešla půlka mě. I když jsem tomu tenkrát nevěřila, žiju. nebo tedy existuju. Stačí písnička, záblesk čehokoli, co mi připomene společné roky, a jsem na dně. Zkrátka ta číhající bolest už bude navždycky součástí vašich dnů. Jestli jste ho milovala jako já toho svého, už to nikdy nebude jako dřív, alůe věřte, nauříte se žít v tom jiném modu. Tak jako se přizopůsobí člověk po amputaci, po ochrnutí - tomu všemu je ztráta milovaného podobná. Přeju vám hodně síly.
