Majka
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. června 2022
•
Truchlení

Nemohu bez manžela žít.

Dnes je to sedm dlouhých měsíců,co mi odešel můj manžel.Sedm dlouhých měsíců co mě provází
smutek, bolest a samota.Ráda bych se posunula někam dál,ale nedaří se.Moc se mi stýská,moc mi chybí ta moje druhá polovina,kterou on byl.Hodně mi pomáhal,dodával mi sílu a vzdy mě uklidňoval,abych si nedělala zbytečné starosti.
Je mi tak hrozně smutno a těžko.Myslela jsem si ,že čím to bude déle,že se mi trochu uleví od té
šílené bolesti,ale opak je pravdou.Stále častěji brečím a říkám si proč zrovna on musel odejít,vzdyť byl tak moc hodný.Je to jak na houpačce a je to příšerné. Nevím zda to tak mají i ostatní,jenom se trochu bojím,abych nespadla do deprese. Teď jsme měli v pondělí výročí svatby a v srpnu by slavil sedmdesátiny. Je to všechno tak moc těžké. Majka
72 lidé vyjádřili účast.
12 reakcí Vložit vlastní příběh
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. července 2022
Zdravim vas pani Majko,jak ja vam rozumim,presne to same prozivam ja ale i hodne ostatnich odchod milovaneho je kruty zasah do zivota,je to strasne nefer pro ty co odejit ,,museli,, ale i pro nas kterym nam tak strasne chybi,nemam radu popravde ja nezvladam bez manzela jediny den,jen prezivam v potocich slz a bolesti v srdci ,chybi mi.kazdou vterinu kazdou minutu,rozumim vam a verte ze je mi vas tolik lito jako vsech kteri sve milovane postradaji a oplakavaji, preju hodne sil ale ja tu potrebnou silu jeste nenasla .....
Petra
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. června 2022
Dobrý den
vím jak se cítíte, je to 3 měsíce co mi zemřel tragicky manžel, 15.7. by mu bylo 47 let a 1.8. by jsme měli výroční svatby, úplně se těchto datumů bojím. Máte pravdu, že je to jak na houpačce, chvíli se člověk myslí, že to snad i zvládne, ale pak si řeknu, že to bez nezvládnu, že ta představa, že už se nikdy neuvidíme, nikdy mě nepohladí a neřekne neboj bude to dobrý, je úplně nepředstavitelná. Také se bojím, že spadnu do nějaké deprese a vůbec nevím co si počít se svým životem.
Petra
Majka
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. června 2022
Dobrý den Petro,je mi moc líto ,co se vám stalo.Já mám někdy pocit,že už to není život,ale přežívání ze dne na den.Nic mě nebaví, mám problém ráno vstát,když tu se mnou nikdo není. Děti se na mě zlobí ,že se se nemohu takto trápit,že bych si měla najít nejakého koníčka ,abych myslela také na něco jiného.Já vím ,že mají pravdu,ale moje hlava to nějak nechce přijmout.Není to jednoduché. Majka
Světlana Vášová
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. června 2022
Milá Majko, přijměte prosím moji hlubokou účast s odchodem Vašeho manžela. Jsem v tomhle průšvihu už víc než 14 měsíců a vím jen jedno... děti, ani kdokoliv, jiný nemá právo po Vás chtít abyste se přestala trápit. Byl to Váš muž, byli jste jedineční a jen Vy, a jedině Vy se s tím vším musí nějak srovnat. Je to dlouhá cesta, která možná nikdy neskončí. Dostala jste od života dar, ne každý má to velké štěstí, že potká člověka, který pro něj znamená všechno. Ne děti, ne vnoučata, prostě a obyčejně jen chlap našeho života. Nemají Vaše děti pravdu, nevědí, nerozumí...naštěstí! Je to po 14 měsících jiné, ten smutek se tak nějak přetaví do stylu Vašeho života, alespoň v mém případě. Je všude, ve mě, kolem mě. Moc mi můj muž chybí. Ale dokážu o něm mluvit, aniž bych měla skoro hysterický záchvat, dokážu se zasmát historce o něm a s ním, mluvím s ním, věřím, že mi pomáhá. Usínám s nadějí, že mi přijde do snů. Prosím ho o pomoc, koukám na jeho fotku a někdy se na té stejné fotce usmívá, někdy se tváří tak divně, jako když nesouhlasí. Stal se mojí součástí, je se mnou, ve mě, všude a vždy. Je to dlouhá cesta, která pravděpodobně nikdy neskončí. Je to zlý a zoufalý boj; ale jsem vděčná za ty roky, za lásku, kterou mi dal, za to, že jsem měla tu čest být jeho ženou.
Zvládnete to, Majko, nic jiného nám všem totiž nezbývá. Je mi líto, že jste na těchto stránkách, držte se!
64 lidé vyjádřili účast.
Majka
  (kontaktovat autora příběhu) •
3. července 2022
Dobrý den paní Světlano.Moc vám děkuji za podporu.Máme to všechno hrozně těžké bez těch našich chlapů .Nejhorší jsou pro mě noci,někdy mě přepadá takový divný strach,že se i bojím usnout.Nevím vůbec proč se mi to děje, možná snad ,že stále vracím zpět. Mějte se Majka
Petra
  (kontaktovat autora příběhu) •
26. června 2022
Ano máte pravdu je to přežívání, je mi 45 let a vůbec nevím co budu zbytek života dělat, nemám žádný smysl, a je pravda že rána jsou nejhorší, prostě z té postele vylézt je strašně těžký. Pokud jde o koníčky, vždycky mě bavil sport nebo zahrada, ale v současné době není nic co by mě bavilo, nic mě nebaví a nic nemá smysl. Přeji vám ať tohle těžké období co nejdrive skončí, i když nevím jestli někdy bude konec. Opatruj te se. Petra
63 lidé vyjádřili účast.
dominik
•
23. června 2022
Ume je to rok a 2 mesice.Citim se jak vy.Bohuzel neumim poradit,protoze se s tim neda vubec nic delat.Chtel bych sveho tatku zase videt,to se uz asi nestane.V brzke dobe meli s mamkou slavit 50 lete vyroci.Tatka uz u toho nebude.Ani to jim nebylo doprano.Jsme bezmocni, kdyz nekdo odejde.Je to zdrcujici.Verici rikaji,ze zesnuli nekde jsou a je jim tam lepe nez tady.Ale kdyz chci nejaky dukaz,krci jen ramenama.Me nejvic nic,ze uz ho nevidim,neslysim.Nezazijem spolu vubec nic.
64 lidé vyjádřili účast.
Majka
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. června 2022
Díky Dominiku.Ono se asi nic moc poradit nedá,člověk si asi musí sáhnout až na dno ,jenom nevím jak hluboko je. Vím ze to vše je definitivní,že nemohu nic změnit,ale po47 letém
soužití se těžko začíná zvykat ,na to že už ho nikdy neuvidím,neuslyším ,neobejmu.Přesto tady je ta tvrdá realita,které nikdo z nás neunikne ač by tak hrozně chtěl. Majka
62 lidé vyjádřili účast.
dominik
•
23. června 2022
Oprava,40 lete vyroci.Mel jsem ho na ocich 43 let.Ted najednou zmizel.Mam delat,ze se nic nedeje.Nikdy tady nebyl,to proste nejde.Nejvic mi vadi,ze tady mohl jeste takovych 15 let byt.Nekteri lide rikaji ,ze je porad nejakym zpusobem s nami,ale ja ho necitim,ze by tady byl. Kdyz chci opet nejaky dukaz,opet zadny.Plno mych vrstevniku ma stale oba rodice.Proc zrovna ja ne.
dominik
  (kontaktovat autora příběhu) •
23. června 2022
Na co na tomto svete jsou ruzne vymozenosti.Kdyz ztracime nejblizsi,s kterymi uz je nemuzeme sdilet.Neni mozne ,aby jen tak zmizeli.Nekdo rekne se lide rod,umiraji.To je prece normalni.Ja jsem chtel delat plno zmen v dome.Ted se mi do toho vubec nechce.Kdyz uz to nemuzu tatkovi ukazat.Byl to fajn clovek,neni tady.Nektere arogantni lidi mam na ocich stale.Spravedlnost nulova.
62 lidé vyjádřili účast.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
1. července 2022
Dominiku uz jsme si psali jak moc spatne prozivate odchod vaseho otce a taky uz jsme zminili jak je to vsechno nefer ze hodni odchazeji prilis brzy a ti druzi zustavaji,verte mi ze ja si tuhle otazku proc to tak je kladu denne,uz jsem vam psala ze zivot bez manzela je pouho pouhe prezivani,a ano mate pravdu,manzel bydleni predelaval ,temer v samem zaveru kdy chybelo dodelat par detailu odesel,tolik se tesil,delal to s takovym nadsenim pro nas...pisu to proto ,protoze zkratka v tom novem predelanem nemuzu bez manzela byt,nezvladam to psychicky ,je mi tolik lito ze uz tam nemuzeme byt spolu,vsechno mi ho pripomina,vse zustalo tak jak to opustil,denne ho prosim at mi da silu,denne mu rikam jak moc mi chybi,prezivam v potocich slz a s velkou bolesti v srdicku,taky nevim jak dal....
Majka
  (kontaktovat autora příběhu) •
2. července 2022
Hanny,přesně to co píšete Dominikovi prožívám denně.Manžel i když už byl nemocný,snažil se ještě spoustu práce udělat.On byl vždy hodně vitální,neuměl odpočívat a trápilo ho ,že již nemohl dělat tak jak byl vždy zvyklý.Všude vidím jeho práci i to co ještě plánoval.Žije se mi bez něj hodně těžko,jsem sama v domku a stává se mi ,že se bojím jít spát,aby se mi nezdáli ošklivé sny. Je to moc těžké,když člověk zůstane sám.Moc vás chápu.Majka