Milá Majko, přijměte prosím moji hlubokou účast s odchodem Vašeho manžela. Jsem v tomhle průšvihu už víc než 14 měsíců a vím jen jedno... děti, ani kdokoliv, jiný nemá právo po Vás chtít abyste se přestala trápit. Byl to Váš muž, byli jste jedineční a jen Vy, a jedině Vy se s tím vším musí nějak srovnat. Je to dlouhá cesta, která možná nikdy neskončí. Dostala jste od života dar, ne každý má to velké štěstí, že potká člověka, který pro něj znamená všechno. Ne děti, ne vnoučata, prostě a obyčejně jen chlap našeho života. Nemají Vaše děti pravdu, nevědí, nerozumí...naštěstí! Je to po 14 měsících jiné, ten smutek se tak nějak přetaví do stylu Vašeho života, alespoň v mém případě. Je všude, ve mě, kolem mě. Moc mi můj muž chybí. Ale dokážu o něm mluvit, aniž bych měla skoro hysterický záchvat, dokážu se zasmát historce o něm a s ním, mluvím s ním, věřím, že mi pomáhá. Usínám s nadějí, že mi přijde do snů. Prosím ho o pomoc, koukám na jeho fotku a někdy se na té stejné fotce usmívá, někdy se tváří tak divně, jako když nesouhlasí. Stal se mojí součástí, je se mnou, ve mě, všude a vždy. Je to dlouhá cesta, která pravděpodobně nikdy neskončí. Je to zlý a zoufalý boj; ale jsem vděčná za ty roky, za lásku, kterou mi dal, za to, že jsem měla tu čest být jeho ženou.
Zvládnete to, Majko, nic jiného nám všem totiž nezbývá. Je mi líto, že jste na těchto stránkách, držte se!
In reply to Dobrý den Petro,je mi moc by Anonym (neověřeno)