Domaci vs luzkovy hospic

Dobrý den, tady je každá rada drahá. Moje vlastní zkušenost je taková, že jsem dělala vše tak, abych si nikdy nemusela nic vyčítat. Ano, byla jsem daleko za hranicí svých psychických i fyzických sil, když jsem se rozhodla mít partnera s rakovinou doma co nejdéle, ale tehdy jsem si řekla, že až tady nebude, zůstane jen ticho, prázdné ruce a pokud teď neudělám vše na 200%, tak už jinou šanci nedostanu. Záleželo mi hrozně moc na tom, abych se celoživotně netrápila výčitkama, co jsem mohla udělat víc. Musím říct, že jsem toho dosáhla, opravdu žádné výčitky nemám, ale jak už jsem napsala, sáhla jsem si na dno. Bylo to neuvěřitelně náročné a občas jsem myslela, že i já sama jsem na svém konci. Dnes už vím, že to však netrvalo zase tak dlouho, jak dlouho ještě budu žít se svým svědomím.

Dobrý den, nejprve bych Vám ráda napsala, že to, čím procházíte mne moc mrzí. Něco podobného jsem zažila před necelým rokem s tatínkem a vím, že to je velmi těžké. Co se týká Vaší otázky “rozhodla jsem se správně?”, tak myslím, že Vám na to nikdo neodpoví. Napadá mě k tomu spousta otázek, např. máte nějakého partnera? Sourozence? Kontaktovala jste domácí hospic? Měla byste případně někoho, kdo by Vám pohlídal občas děti? Někoho, s kým byste se mohla během péče prostřídat? Osobně Vám mohu říct, že být přítomná odcházení někoho tak blízkého je dost náročné. Nejen psychicky, ale i fyzicky, zvlášť když už úplně zmizí schopnost se hýbat. Byli jsme na péči 3, já, maminka a bratr, dítě jsem poslala k druhým prarodičům a i když jsme se střídali (např. v noci), tak to samozřejmě byla fuška. Naštěstí nám velmi pomohli sestřičky a lékaři z domácího hospicu. Byli u nás nejdříve obden, později denně, každá jejich návštěva byla neskutečná úleva a podpora, rozhodně jsme nikdy neměli pocit, že něco nezvládneme, naopak, vše krásně vysvětlili, zařídili...Samozřejmě byly chvíle, kdy jsme si sáhli na dno, ale zároveň to byly velmi vzácné, krásné chvíle, kdy jsme věděli, že pro našeho tatínka děláme to, co si přál. Že i ty nejhorší věci zažíval s lidmi, kteří ho milovali, když umíral, tak jsem ho celou dobu držela za ruku a děkovala mu za život. Jeho odcházení trvalo 6 týdnů, na konci dostával léky na bolest, hodně spal, byl spíše letargický...Nic z toho by ale asi nešlo bez podpory ostatních. Chci Vám tedy jen popřát, ať to vše dobře zvážíte, své možnosti apod., pro mě osobně to byla velmi těžká zkušenost, ale na druhou stranu cítím, že to tak bylo správné, i když náročné. Ale zvládnout se to dalo. Je to ale strašně individuální záležitost. Velmi mi pomohl tento příspěvek z Českého ozhlasu https://vltava.rozhlas.cz/fakt-nekam-odchazel-pribeh-dobreho-umirani-v-kruhu-rodiny-7297180. Moje zkušenost je velmi podobná. Držím moc palce, ať se rozhodnete jakkoliv, musíte samozřejmě sama fungovat jako maminka, když něco nejde, tak to prostě nejde. Udělejte to, co cítíte, že je správné.