Honza
•
7. září 2015
•
Truchlení

Smrt partnerky

Jsou to dva měsíce co si má přítelkyně vzala život skokem z okna. Musel jsem to být já kdo ji našel, už bylo pozdě. V dlaních jsem jen cítil jak pomalu chladne. Něco hrozného a nevím proč se to stalo..deprese. Je to strašný pocit a stále je tu ten svíravý pocit na srdci.
Chtěl jsem se jen svěřit.
7 reakcí Vložit vlastní příběh
Eli
•
8. prosince 2014
Z pohledu mladého člověka, který trpí depresema vás můžu ujisitit, že blízký, který si vezme život vás miluje víc než cokoli jiného. Miluje vás a právě proto vám nechce ubližovat, nedává nic najevo, nechce vás zatěžovat...zvrácená logika,já vím. Ale psychická bolest je tak velká, že někdy ji ani fyzická láska nepřekoná
282 lidé vyjádřili účast.
Petra
•
8. května 2013
Bude to půl roku, co si můj přítel vzal život...bylo mu 26 let a oběsil se...nemůžu se s tím pořád vyrovnat, i když si okolí asi myslí, že už je to za mnou...ale není, utápím se ve smutku, někdy nevím, jak dál...měl deprese, ale já to nepoznala, ani nikdo jiný, vypadal, že je tak silný a že vše zvládá...kéž by se mi jen svěřil o svých myšlenkách... myslela jsem si, že má jen syndrom vyhoření, protože strašně moc pracoval a studoval a neměl moc času na odpočinek...strašně moc si vyčítám, že jsem na něm nic nepoznala...že jsem ho nechala odejít se projít, a už se nevrátil...chtěla bych tak strašně vrátit čas, tak zoufale, udělat tolik věcí jinak...napadaly mě taky myšlenky, odejít za ním, ale nemohla bych to udělat mým rodičům...Nemůžu pochopit, proč to udělal...měl snad všechno, po čem by člověk mohl toužit, snad jen kromě rodinného zázemí, ale to jsem myslela, že najde u mě...nevím, jestli mě miloval...přece kdyby mě miloval, tak takhle neodejde...nenechal mi ani dopis na rozloučenou...
224 lidé vyjádřili účast.
Mirka
•
24. června 2013
Milá Petro.

Také mám za sebou stejnou tragédii. Já kvůli depresím přišla o syna ve věku 25 let. Ani já nic nepoznala a to jsem s ním půl hodiny před než se to stalo mluvila. Ta bolest duše - deprese-je asi opravdu asi hrozná když jedinou cesta jak se jí zbavit vidi tihle mladí lidé v odchodu. Tolik se snaží se s tím poprat a nedat najevo že už nemůžou.... Pak se dostanou do bodu kdy už jen klid jim připadá jako vysvobození. Přítel vás miloval, stejně jako mě miloval i můj syn. Píšete .... kdyby mě miloval tak takhle neodejde.... Často jsem na tyhle slova myslela. Syn mi napsal Drahá maminko S velkou bolestí tě opouštím. Miluji Tě ale já už opravdu dál nemůžu. Nezlob se na mě a snaž se mě pochopit. Hodně věcí jsem si vyčítala a vyčítám a věřím mu že mi nechtěl ublížit. Jen už prostě neměl sílu ...... Bolí to moc a vyrovnat se s tím je opravdu těžké a je to jizva na srdci na celý život.Velmi vás chápu.
Petra Wolfová
  (kontaktovat autora příběhu) •
12. února 2017
Prave proto ze clovek prijde o celou rodinu,jako ja a vy.,prisla sem v sedmi o mamu pak o tatu a soureozence a uz 13 let ziju v hrizne samote chci byt silna jenze ten zivot dava vetsi a vezsi facky..,pro me byla vzdycky posledni moznost myslet na sebevrazdu,ale nedokazu se zzit s dnesni dobou a on byl jediny muj pritel kamarad opora ta vrba..vse o me vedel presto mi hrozne ublizil,nenavidim lidi kolem sebe kazdy jenom nadava ba sve eodiny a he nespokojeny,co bych dala za to mit nekoho kdo me podrzi a vyslechne,ale dala ste mi trosicku na d je a sily ze ste mi mapsala,ste silna zena dekuji
241 člověk vyjádřil účast.
Daniela
•
24. června 2013
U mě to taky bude pul roku,co si můj přítel vzal život. Bylo mu 23 let,mladý krásný člověk a přece se mu nechtělo žít. Ta bolest je stále velká a v myšlenkách jsem stále s ním ale život bez něho je velmi smutný.
Petra
  (kontaktovat autora příběhu) •
12. února 2017
Stejny pocity mam i ja mela sem pritele,ktery mi vratil usmev a chut zit..,dokud mi neukazal jaky je navenek a ne doopravdy uvnitr,byl tak zivotem poznamenany ze veskere dobro,a zajem o rodiny zivot pro neho,byla priorita ale jen k vysloveni nikoli,k cinum..davala sem mu vse,prvni,druha sance a porad dokola verila sem ze se zmeni a posuneme se dal ale dnes mi zbYla v srdci a dusi jen prazna schranka plna bolesti..,on je v pohodě a ja mam nyslenky jen ba jedine vzit si zivot,ja neziju,a prezivam jen kvuli detem zivot mi dal hodne,pres psty rikam si stale proc,nemam rodinu jen sve deti,a on byl v mym zivote,dulezita osoba,k tomu to zvladnou a posunout dal,chci jen rici az se zitra eano vzbudi a ja tu nebudu...pochopi uvedomi si to,ne neuvedomi peotoze uz bude pozde..naslouchat a zit na plno nikdy clovek nevi jakou bolest v sobe nosime..
Petra
  (kontaktovat autora příběhu) •
12. února 2017
Stejny pocity mam i ja mela sem pritele,ktery mi vratil usmev a chut zit..,dokud mi neukazal jaky je navenek a ne doopravdy uvnitr,byl tak zivotem poznamenany ze veskere dobro,a zajem o rodiny zivot pro neho,byla priorita ale jen k vysloveni nikoli,k cinum..davala sem mu vse,prvni,druha sance a porad dokola verila sem ze se zmeni a posuneme se dal ale dnes mi zbYla v srdci a dusi jen prazna schranka plna bolesti..,on je v pohodě a ja mam nyslenky jen ba jedine vzit si zivot,ja neziju,a prezivam jen kvuli detem zivot mi dal hodne,pres psty rikam si stale proc,nemam rodinu jen sve deti,a on byl v mym zivote,dulezita osoba,k tomu to zvladnou a posunout dal,chci jen rici az se zitra eano vzbudi a ja tu nebudu...pochopi uvedomi si to,ne neuvedomi peotoze uz bude pozde..naslouchat a zit na plno nikdy clovek nevi jakou bolest v sobe nosime..