Také mám za sebou stejnou tragédii. Já kvůli depresím přišla o syna ve věku 25 let. Ani já nic nepoznala a to jsem s ním půl hodiny před než se to stalo mluvila. Ta bolest duše - deprese-je asi opravdu asi hrozná když jedinou cesta jak se jí zbavit vidi tihle mladí lidé v odchodu. Tolik se snaží se s tím poprat a nedat najevo že už nemůžou.... Pak se dostanou do bodu kdy už jen klid jim připadá jako vysvobození. Přítel vás miloval, stejně jako mě miloval i můj syn. Píšete .... kdyby mě miloval tak takhle neodejde.... Často jsem na tyhle slova myslela. Syn mi napsal Drahá maminko S velkou bolestí tě opouštím. Miluji Tě ale já už opravdu dál nemůžu. Nezlob se na mě a snaž se mě pochopit. Hodně věcí jsem si vyčítala a vyčítám a věřím mu že mi nechtěl ublížit. Jen už prostě neměl sílu ...... Bolí to moc a vyrovnat se s tím je opravdu těžké a je to jizva na srdci na celý život.Velmi vás chápu.
In reply to Bude to půl roku, co si můj by Anonym (neověřeno)