Bude to půl roku, co si můj přítel vzal život...bylo mu 26 let a oběsil se...nemůžu se s tím pořád vyrovnat, i když si okolí asi myslí, že už je to za mnou...ale není, utápím se ve smutku, někdy nevím, jak dál...měl deprese, ale já to nepoznala, ani nikdo jiný, vypadal, že je tak silný a že vše zvládá...kéž by se mi jen svěřil o svých myšlenkách... myslela jsem si, že má jen syndrom vyhoření, protože strašně moc pracoval a studoval a neměl moc času na odpočinek...strašně moc si vyčítám, že jsem na něm nic nepoznala...že jsem ho nechala odejít se projít, a už se nevrátil...chtěla bych tak strašně vrátit čas, tak zoufale, udělat tolik věcí jinak...napadaly mě taky myšlenky, odejít za ním, ale nemohla bych to udělat mým rodičům...Nemůžu pochopit, proč to udělal...měl snad všechno, po čem by člověk mohl toužit, snad jen kromě rodinného zázemí, ale to jsem myslela, že najde u mě...nevím, jestli mě miloval...přece kdyby mě miloval, tak takhle neodejde...nenechal mi ani dopis na rozloučenou...
