Truchlení a osoby s mentálním postižením

Zármutek a truchlení

Život člověka je plný více či méně závažných ztrát různého charakteru – od ztráty peněženky či zaměstnání přes ztrátu zraku či schopnosti chodit až po ztrátu milovaného člověka. Odpovědí na jakoukoli významnou ztrátu pak je smutek. Při ztrátě blízkého člověka je pociťovaný zármutek iniciačním momentem procesu truchlení, které je přirozenou reakcí na ztrátu blízkého člověka. Je směsicí příznaků psychického a tělesného charakteru a jeho podoba, délka i průvodní jevy se liší v závislosti na osobnostních rysech truchlícího jedince, na povaze a intenzitě vztahu se zesnulým, na míře podpory okolí a na dalších proměnných.

Truchlení a osoby s postižením

V 70. letech minulého století si odborníci začali klást otázku, zda vůbec a jakým způsobem probíhá truchlení u osob s mentálním postižením, dnes je již neoddiskutovatelným faktem, že i osoby s těžším mentálním postižením cítí po ztrátě blízkého člověka zármutek. Část autorů uvádí, že lidé s mentálním postižením truchlí stejným způsobem jako běžná populace a vzniká u nich stejné riziko vzniku komplikovaného zármutku. Potřebují tedy stejnou míru podpory procesu truchlení jako běžná populace. Druhým názorovým proudem je, že lidé s mentálním postižením jsou při ztrátě blízkého člověka zranitelnější a potřebují tedy větší míru podpory procesu truchlení, aby se u nich předešlo vzniku komplikovaného zármutku.

Okolí má často pocit, že je potřeba jedince s mentálním postižením chránit před špatnými zprávami a zamlčovat bolestivé události.

Za stěžejní myšlenku však lze považovat, že způsob, kterým truchlí lidé s mentálním postižením, není ani tak ovlivněn specifiky mentálního postižení, jako způsobem, jakým s nimi jedná jejich okolí. To má totiž často pocit, že je potřeba jedince s mentálním postižením chránit před špatnými zprávami a zamlčovat bolestivé události. Nezřídka jej tedy dokonce o smrti blízkého člověka vůbec neinformuje. Často pak také má pocit, že jakýkoliv rozhovor a vysvětlování nemají pražádný význam, a jedinec s mentálním postižením je tak ve svém zármutku uzavřen, neboť jej nemůže veřejně odtruchlit. V neposlední řadě naše společnost, když hovoří o smrti, často nadužívá eufemismů jako odešel na věčnost, spí věčným spánkem apod., které pro svou abstraktnost působí na člověka s mentálním postižením zmatečně.

Podpora procesu truchlení

Podpora procesu truchlení může být velmi jednoduchá a intuitivní. Postačí, když okolí člověka s mentálním postižením v jeho truchlení podpoří, potvrdí jeho zármutek a nabídne mu podporu při jeho zvládání. Důležité také je pomoci mu v maximální možné míře vyjádřit jeho reakce na ztrátu. Jednoduché empatické rozpoznání smutku a citlivá reakce na něj je základním prvkem podpory procesu truchlení osob s mentálním postižením.

Jako podporu procesu truchlení osob s mentálním postižením lze velmi dobře využít rituály, které pomáhají vyjádřit zármutek a smířit se se ztrátou. Pro osoby s mentálním postižením jsou vzhledem ke specifikům jejich postižení vhodné zejména jednoduché, jasně formulované a zcela konkrétní rituály; abstraktní rituály a rituály s otevřeným koncem by jim zřejmě nepřinášely dostatečný užitek. Mezi nejznámější a nejvyužívanější rituály patří účast na pohřbu, návštěva hřbitova, zapálení svíčky, psaní dopisu zesnulému, vysazení vzpomínkové rostliny nebo využití obrázků a fotografií pro lepší pochopení konceptu smrti.

Jak však uvádějí někteří autoři, pochopení konceptu smrti (čili porozumění smrti) se vším, co zahrnuje (univerzalitu = smrt se týká všech, nefunkčnost = znamená zastavení všech životních funkcí a nevratnost = je nevratná), není pro vznik zármutku vůbec rozhodující. Jedinec s postižením může zažívat zármutek zkrátka jen proto, že jeho milovaný zmizel. To, zda chápe, co smrt znamená a obnáší, zde nehraje významnou roli.

Příručka Podpora osob s postižením při vyrovnávání se se smutkem a ztrátou

Literatura:

BLACKMAN, N. 2003. Loss and Learning Disability. London: Worth Publishing Ltd.

CLUTE, M. A. 2007. A Grounded Theory Study Of The Bereavement Experience For Adults With Developmental Disabilities FollowingThe Death Of A Parent Or Loved One: Perceptions Of Bereavement Counselors. Cleveland: Case Western Reserve University.

CONBOY-HILL, S. 1991. Psychotherapy and Mental Handicap. London: Sage Publications.

GAUS, V. STEIL, D. CARBERRY, K. 1999. Grief Counseling for Mentally Retarded Adults: Two Case Studies. [online] An association for persons with developmental disabilities and mental health needs. 2 (6), nestránkováno. Dostupné z: http:// http://www.thenadd.org/modal/bulletins/v2n6a3~.htm

GROSS, R. 2016. Understanding Grief. An Introduction. New York, NY: Routledge Taylor &Francis Group.

KAUFFMAN, J. 2005. Guidebook on Helping Persons with Mental Retardation Mourn. Amityville, New York: Baywood Publishing Company.

LUCHTERHAND, CH. MURPHY N. 1998. Helping Adults with Mental Retardation Grieve a Death Loss. New York: Routledge Taylor &Francis Group.

MARKELL, M. A. 2005. Helping People with Developmental Disabilities Mourn. Practical Rituals for Caregivers. Fort Collins, Colorado: Companion Press.

McEVOY, J. SMITH, E. 2005. Families Perceptions of Grieving Process and Concept of Death in Individualswith Intellectual Disabilities. British Journal of Developmental Disabilities. 100, 17-25.

OSWIN, M. 1973. The Empty Hours. A Study of the Weekend Life of Handicapped Children in Institutions. Harmondsworth: Penguin Books Ltd.

SHEEHY, K. NIND, M. 2005. Emotional Well-Being for All: Mental Health and People with Profound and Multiple Learning Disabilities. British Journal of Learning Disabilities. 33, 34-38.

SMILANSKY, S. 1987. On Death: Helping Children Understand and Cope. New York, NY: Peter Lang.