„Jdi mi s tím k šípku“ aneb zemřela lékařka Marie Goldmannová

Jak psát nekrolog na sopku, bystřinu, vichřici? Na vílu, která u potůčku vije překrásné podzimní květiny, aby vzápětí vyběhla do kamenité stráně a vířila kolem sebe listí, mlhu i kameny, až nic není vidět? Jak postihnout bytost, která Ti něžně říká „pojď“ a vzápětí „utíkej, je-li ti život milý“? Člověka, který hluboce a divoce miluje své blízké i každého pacienta bez rozdílu, sedne si k nim a naslouchá, ale Hlava, jak jí říkala, už zas tvoří: míří k dalšímu a kuje deset dalších cest? Jak spravedlivě a ouctyhodně (jak by taky řekla) oslavit lékařku, která zasvětila svůj život tomu, aby paliativní medicína u nás byla noblesní, dokonalý obor, v němž laťku nikdy neposuneme níž než nejvýš? Jak vzpomenout a nezapomenout na Marii, jejíž život byl velikým dobrodružstvím – pro ni i pro nás všechny okolo? Každý si z tohoto jejího dobrodružství neseme jen část, ona je žila celé. Statečně až do konce. Nevím, je-li možné zachytit aspoň kousek, pokusím se. „Martinoprosímtěneblbni“, slyším její hluboký hlas, „jdi mi s tím k šípku.“ Jako několikrát, ani teď ji neposlechnu a jdu na to.

Dokázala i to, co leckdo neumí – učit i sama sebe, učit se od svých pacientů.

MUDr. Marie Goldmannová byla jedna z našich nejvýznamnějších paliativních lékařů, jedna z několika prvních v České republice. Byla hybatelkou založení Cesty domů. Bez ní by Cesta domů nevznikla, a hlavně bychom ji nevystavěli na opravdu profesionální úrovni. Byla přesvědčena o tom, že se má a dá dobře umírat; nejlépe doma nebo tam, kde se cítíme dobře. Myšlence domácích hospiců zasvětila mnoho let svého života. Přispěla k rozvoji paliativní péče v několika prvních lůžkových hospicích, vzdělávala a pro paliativní medicínu nadchla mnoho mladých lékařů a přesvědčila i zapálila několik starších. Myslím, že nebýt Marie, půjde mnoho věcí na poli paliativní medicíny u nás pomaleji, klopotněji a možná se neobjeví vůbec. Věnovala desetitisíce hodin svého života pacientům, stovky hodin na přednáškách kolegům, zasela mnoho nápadů, otázek, výzev. Každou hodinu jejího profesního života plně obýval pacient. Její touha, aby mu bylo co nejlépe a její neutuchající vynalézavost ve způsobech, jak to udělat, způsobovaly, že snad každý byl blažený, když k němu přišla a ptala se jej, trpělivě vysvětlovala a léčila. Tento její dar byl zároveň příkladem pro lékaře, s nimiž se potkávala a které učila. A dokázala i to, co leckdo neumí – učit i sama sebe, učit se od svých pacientů. Uměla jim být až oddaně vděčná, byť to vždycky okořenila nějakým svým třeskutým vtipem.

Marie byla neskutečně nadaná. A jak to u takových bytostí bývá, byla inspirativní, nesmlouvavá, neúnavná, tryskající, křehká i silná zároveň, chápající i neomalená. Postavila skvělý tým spolupracovníků, dokázala okouzlit a přizvat skvělé osobnosti a přimět je být ještě skvělejšími. Čas od času ji ale na její cestě zatěžovali, a tak si běžela dál sama a po svém. Její vášeň pro tu nejkvalitnější a promyšlenou péči o pacienta dokázala často divy. Odstředivá síla této vášně ale dokázala někdy pochroumat nás okolo. Stavěla i bořila zároveň, aby to bylo ještě jinak, ještě líp. Jistě jsem nebyla sama, kdo hartusil a protestoval. Bylo to k někdy k vzteku, dokázala totiž ničit i sama sebe, i své vlastní dílo, bylo nám to líto, nerozuměli jsme. Kdo si kdy představoval, že přesvědčí Marii k poklidné týmové práci, většinou pohořel. Jenže – a naštěstí pro nás všechny – jen těžko se dalo žít v Mariině blízkosti bez toho zmíněného okouzlení.

Byla vynikající lékařkou i proto, že byla pestrobarevnou osobností a její nadání zdaleka nekončilo s jejími medicínskými schopnostmi.

Přiznám se, že jsem taky mockrát pohořela. Byla jsem její kolegyně, podřízená i nadřízená a několikrát jsem nevěděla, jak dál. A zároveň jsem se nechala okouzlit a nechávala jsem se znovu a znovu. Marie byla vynikající lékařkou i proto, že byla pestrobarevnou osobností a její nadání zdaleka nekončilo s jejími medicínskými schopnostmi. Byla herec. Uměla se hýbat, koukat, mrknout, zapalovat. Překrásně mluvila, byla vlastně básník. Virtuózně si hrála s češtinou – pár trefných slov utroušených jakoby nic – a každý pochopil. Třeba: krvinky se zdraví na potkání znamenalo, že pacient má opravdu špatný krevní obraz, resp. málo červených krvinek. Vtipem přeskakovala zdánlivě nezdolatelné překážky. Marie byla sečtělá a měla výborný vkus, byla tvořivá. Svět kolem ní byl pohledný, uměla třeba vázat překrásné kytky. A na místě spíš prvním než posledním byla Marie člověkem věrně a pokorně spoléhajícím na Hospodina. Nakolik vím, pevně věřila, že se na ni těší, že z ní sejme beze zbytku všechna její trápení a dlouholeté těžké nemoci, že u něj bude opravdu doma. Dobře věděla, že času máme vždycky méně, než bychom chtěli. Svým povzdechem „Nejsem Pán Bůh všemohoucí“ často šťouchla nejen do sebe, šikovné doktorky, ale i do nás okolo. Aby bylo jasno, kdo kde stojí a jaký má úkol.

Nepracovala v záři reflektorů, ale v skrytu a tam, kam se nám nikomu moc nechce.

Laudatia se píší na věhlasné osobnosti, vědce, herce, zpěváky. Marie nebyla menší než oni. Podobně nadaná i podobný bouřlivák jako leckdo z nich. Jen nepracovala v záři reflektorů, ale v skrytu a tam, kam se nám nikomu moc nechce. V tichu a zvláštním světle a rytmu, které nás provázejí v cílové rovince. Rozuměla hodně dobře tomu, že v té době/v tom čase zmizí to, co není důležité, a u křehkého odcházejícího člověka zůstává to, o co hlavně jde: blízkost, láska, krása, ticho, naděje, tesknota…

Mnohokrát jsem byla s Marií u pacientů a vždycky to byl vlastně takový koncert. Tichý, ale nezapomenutelný. A snad mohu napsat i to, že Marie na samém konci života uměla i sama takhle odejít – se svým věrným statečným mužem, který ji vždycky držel, když ona držela jiné. Se svými blízkými lidmi. A s tou opravdu profesionální paliativní péčí Cesty domů, kterou si před jednadvaceti lety tak pěkně vymyslela.

Tak už běžím k tomu šípku. Kytku na zimu si tentokrát, má milá Marie, uviju sama.
Marie, děkujeme.

MŠ