Práce v LDN mně dává ohromný smysl. Především se snažím s pacienty a jejich blízkými mluvit, být tu pro ně

Jak se z dlouholeté primářky domácího hospice stane primářka oddělení dlouhodobé lůžkové péče? Jaká jste měla očekávání?

Byla to náhoda, z mělnické nemocnice mě oslovili v době, kdy jsem cítila, že potřebuji změnu. Tušila jsem, do čeho jdu, prostředí „LDNek“ jsem zažila v Cestě domů při konziliu u pacienta, chvilinku jsem měla v takovém zařízení také babičku. A na mělnickém oddělení jsem se byla podívat na vizitě. 

Jaké byly první týdny? Co všechno pro vás bylo nové?

V Cestě domů je denně v péči kolem 20 pacientů, tady jich je až 97. A odehrávají se tu úplně jiné věci. Uvědomila jsem si pravdivost rčení, že „hospic je nebem na zemi pro hrstku vyvolených pacientů“. Nejvíc mi tu chyběl další lékař, který by dělal to, co já, se stejným přístupem. Paliativní praxe, kterou jsem získala díky práci v hospici, se sem zatím nedostala. Není to chyba sestřiček, jsou moc šikovné a dokážou si poradit, ale mají jiné zázemí, jiné zkušenosti. Pro některé z nich je těžké starat se o umírající pacienty, například ještě nezažily, jak může být pro pozůstalé důležité vidět tělo zemřelého a rozloučit se s ním. 

Některé pacienty tu máme opravdu dlouho. Systém nemá odpověď na to, kde mají být, když nemohou být doma

Kdo jsou vaši pacienti? A kolik je jich v terminální fázi onemocnění?

Nedávno jsem na jednom z oddělení napočítala, že u 16 % lidí očekávám, že zemřou. To není málo. Naším typickým pacientem je starší dáma, která upadne a zlomí si krček stehenní kosti, nebo starší pán, který prodělá zápal plic. V drtivé většině tu leží starší lidé, ale mám tu třeba i pacientku, které je lehce přes 30 let, s mentálním hendikepem, o kterou se už rodina není schopná postarat. Čeká tu na umístění do pobytové sociální služby. Náhradní sociální domovy ale nejsou povinné člověka přijmout, vybírají si, jak je pacient náročný, a tak je neklidné pacienty mnohem těžší umístit. Proto tu mám pacienty i opravdu dlouhou dobu. Potřebují ošetřovatelskou péči, kterou by mohli dostávat v domově pro seniory, ale žádný je nemá povinnost přijmout. Typicky jsou to třeba muži bez domova, z ubytoven, po amputaci končetiny. To jsou lidé, kteří nemají sociální zázemí, nemají žádné nebo fungující rodiny, jsou ve složité sociální situaci, někteří se hůře přizpůsobují.

Řada pacientů by spíše potřebovala systematickou péči psychiatra, jsou to pacienti s pokročilou demencí, často neklidní, zmatení, nelze se s nimi „rozumně“ domluvit, v noci křičí, snaží se opustit lůžko, i když nejsou schopni chodit, a jsou tak ohroženi tím, že si vážně ublíží. Systém nemá odpověď na to, kde takoví pacienti mají vlastně být, když nemohou být doma. Snažíme se jim spolu s psychiatrem, který sem dochází, pomoci, zklidnit je, ale je to opravdu náročné. Personál neprošel vzděláním, které by bylo zaměřeno na tento typ nemocných a způsob, jak o ně dobře pečovat. 

Hodně přemýšlím nad tím, že ne smrt a umírání, ale nemocné stáří je tabu

To musí být opravdu těžké. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ta práce je hezká a mně dává ohromný smysl, ale podmínky k ní jsou špatné. Vyniká tu nepropojenost zdravotního a sociálního systému. Pacienti by potřebovali aktivizaci, fyzioterapii, být zaměstnaní. Ale plátci péče na oddělení, jako je to naše, uhradí například jen 0,2 úvazku fyzioterapeuta na 30 pacientů. Vedení nemocnice se snaží to reflektovat, takže máme 4 fyzioterapeutky. Snažíme se o aktivizaci, aby nemocní jen neleželi a nekoukali do stropu. Je to výzva. 

Hodně přemýšlím nad tím, že ne smrt a umírání, ale nemocné stáří je tabu. Nedávno jsem chystala přednášku pro litoměřický hospic na téma „Paliativní péče a dlouhodobá péče – vzájemné inspirace“. A uvědomila jsem si, že nevím, v čem by se paliativní péče mohla inspirovat od následné péče. Zatímco následná péče se má od paliativní rozhodně co učit. 

Mladí lékaři mi říkají, že do dlouhodobé péče půjdou pracovat, až nebudou moct dělat svůj základní obor. To je špatně

Co konkrétně?

V hospicovém nebo paliativním světě se pracuje s dárci, s charitou, s dobrovolníky, vysvětluje se, o co jde. Paliativa se u nás stala etablovaným oborem, dlouhodobou péči se podle mě odborníci snažili prosazovat v době, která ještě nebyla zralá. Dlouhodobá péče je jako obor neohraničená, je tam více specializací. Mladí lékaři mi tu říkají, že do dlouhodobé péče půjdou pracovat, až nebudou moct dělat svůj základní obor. Ale to je úplně špatně, člověk to má jít dělat, protože ví, co chce a proč to chce. Je to samozřejmě i otázka finančního ohodnocení. Kdybych měla kouzelnou hůlku, přemístila bych načas všechny hospicové pracovníky do následné péče.

Podařilo se vám za rok udělat nějaké změny?

Podařilo se mi zvýšit úvazek naší sociální pracovnice, která pomáhá mimo jiné s umísťováním pacientů do domovů, s různými dávkami a terénními službami. To je strašně důležité, užily by se tu i dvě. Mnohem více je tu přítomná i nutriční terapeutka. Mám tu nově kaplanku, našla si nás sama. Odvádí kus tiché, ne úplně viditelné práce, která je pro pacienty moc důležitá. A od ledna mám už 3 další lékaře, z toho 2 paliatry, i když ne na plné úvazky.

Především se snažím s pacienty a jejich příbuznými mluvit, být tu pro ně. Když přijímám pacienta, který je schopný o sobě přemýšlet, probírám s ním otázky jako Kdyby se něco dělo, chcete intenzivní péči? Kdybyste dostal zápal plic, chcete přemístit na akutní lůžka? Kdybychom zjistili vážné onemocnění, chtěl byste to vědět? Kdo z rodiny je pro vás důležitý, s kým byste se radil? To je v tomto prostředí extrémně důležité. Díky tomu, že mám za sebou zkušenost z hospice, se mi doufám daří s lidmi ta témata otevírat a psát to do zpráv – pacient si přeje toto a nepřeje toto. 

Před časem jsem předávala do domova pro seniory starou dámu s pokročilou demencí. Byla tu také dlouho, měli jsme ji tu moc rádi, dovedla se krásně usmát. Paní byla křehká a já bych byla ráda, aby se už nemusela nikdy nikam harcovat, aby jí nějaká sestra v dobré víře nebo z nouze neposlala na akutní lůžko. Snažila jsem se do zprávy napsat, že kdyby se něco dělo, je indikované spíše podání léků tlumících utrpení. Ale nevím, jak to dopadne.

To je ta odvrácená strana dlouhověkosti. Každý chce být starý a zdravý. Ženy se většinou postarají o muže, přežívají je a takhle někdy končí.

Pro příbuzné může být těžké slyšet, že jejich blízký je na konci života. Někdy trvá, než to přijmou, ale nakonec jsou rádi, že se stačili rozloučit

Jaké máte zkušenosti s příbuznými pacientů? Pracovníci mobilních hospiců často získávají pozitivní zpětnou vazbu od pečujících rodin, která potvrzuje smysl jejich práce.

Vidím tu těžké rodinné příběhy, občas nezájem, nebo zájem jen o finanční stránku člověka. Ale není to tak hrozné, jak bych se asi bála; stejně jako v hospici tady zažívám, že lidé jsou ochotni se starat o své blízké.

V hospici jsem měla pocit, že říkám pořád totéž – v dobrém – že opakuju pořád stejná slova. Tady už to mám taky: že je babičce tolik let, kolik jí je, že je tělo unavené, že chápu, že před rokem měla stejný problém a rozchodila se, ale teď jsme jinde, v jiné situaci, po další prodělané chorobě. Najela jsem si už na stereotypy, kdy vysvětluju stáří a stárnutí a závěr života, je to taková rutina. Když se to povede, cítím uspokojení, jsem ráda, když tu jsem a můžu s příbuznými promluvit. Sestřičky se mě naučily přivolávat, jsem dostupná na telefonu a aktivně obcházím oddělení a vyhledávám příbuzné. Pro ně může být těžké slyšet, že jejich blízký je na konci života. Někdy trvá, než to přijmou, ale nakonec jsou rádi, že věděli, co se bude dít, a stačili se rozloučit. Takže tuhle satisfakci tady taky mám.