O kmotřičce smrti

Když se narodí malé dítě, „má se k světu“ a pláče, když mu něco chybí. Časem ho rodiče naučí, v čem si může pomoct samo, a když začne brát rozum, už také ví, na co si má dávat pozor. Učí se žít a jde si za svým, ale už také chápe, že nemůže skákat z okna a na přechodu se musí rozhlédnout. Když dospěje a naučí se v životě vyznat, myslet dál dopředu a „na zadní kolečka“, může ho jednou napadnout, že také umře. Naučí se bát za své děti, a když se už jakž takž v životě zabydlel, může se mu stát, že všude kolem sebe vidí jen samá nebezpečí. Už se do života tolik nehrne a začne ho pomalu jen bránit. A jednoho krásného dne mu může napadnout, že je to vlastně marné: ať děláš, co děláš, stejně umřeš.

Jeden slavný filosof dokonce napsal, že člověk „žije k smrti“. To je asi tak výstižné, jak kdybych řekl, že ráno vstávám, abych si večer zase lehl. Jenže všecho to, o co člověku jde, se děje právě mezi tím, od rána do večera a od narození do smrti. Lidem, kteří opravdu musí o holý život denně bojovat, je tohle jasné, takže na skeptické myšlenky nemají čas: musejí se stále ohánět. Naopak čím víc si člověk svůj život dokázal různě zabezpečit a pojistit, takže se může v klidu ohlížet a rozhlížet, tím spíš se mu může zdát, že smrt je ten hlavní a jediný nepřítel. A pak mu může také napadnout, že porazit ho zřejmě nemůže. Může tu a tam vyhrát nějakou bitvu, ale nakonec stejně umře. Není to strašné?

Naši předkové měli život jistě těžší a umírali dřív, a tak si s tím také lámali hlavu. Vyprávěli dětem třeba pohádku o smrti kmotřičce, aby je zbavili té nebezpečné představy, jako kdyby smrt byla nějaký nepřítel. Pohádka na to jde velice chytře. Dělá něco, co by vědec nazval „myšlenkový experiment“: představte si, jak by to na světě vypadalo bez smrti. K tomu by ovšem dnešní věda dovedla říct ještě mnohem víc: jako každý jiný živočich i člověk se životem opotřebovává a pokud se po světě nemají potácet jen samé chodící mrtvoly, musí se život obnovovat a začínat znovu. Jen díky tomu se dokáže také rozmnožovat, naplnit každé obyvatelné místo a konečně se také vyvíjet. Že se to netýká jen tělesného opotřebování, všiml si třeba Hegel: „Člověk umírá také díky zvyku, když se zcela zabydlel v životě. Když všeho dosáhl, nastupuje nezájem, který je duchovní i fyzickou smrtí.“ Ostatně už Starý zákon o zemřelých opakovaně říká, že byli „sytí svých dnů“.

To je všechno jistě pravda a smrt k životu nepochybně patří, jenže je to jen ten studený pohled na smrt jaksi zdálky a zvenčí, jako kdyby se mne a nás moc netýkala. Člověk ale žije také ve vztazích, k druhým lidem i sám k sobě, a do těch smrt zasahuje brutálně a bolestivě. Těžko se smiřujeme s tím, že lidé, které máme rádi, najednou už nežijí a nemůžeme se s nimi setkat. Takhle líčí setkání se smrtí už Epos o Gilgamešovi, nejstarší známá literární památka vůbec. Nejlepší přítel uruckého krále Gilgameše, hrdina a silák Enkidu, najdnou onemocní a umře. Zděšený Gilgameš se nejdřív pokouší jeho smrt nějak obelstít a dá udělat jeho sochu, pomník. Jenže nic naplat, socha nemluví, nehýbe se, je mrtvá. A tak se Gilgameš má vyrovnat s děsivou myšlenkou, že i on sám jednou zemře. Ačkoli se ho moudrá šenkýřka Siduri snaží přesvědčit, že se s tím musí smířit, že člověk je zkrátka smrtelník, Gilgameš stále vzdoruje, až dostane podivuhodný nápad: musí po sobě zanechat nějaké dílo, které nezanikne s ním. A pustí se do stavění mohutných a pevných hradeb města, které „přetrvají věky“. To se mu sice moc nepodařilo a hradby se už dávno rozpadly, ale v té pověsti si Gilgameše dodnes připomínáme.

Jenže to je jen vzpomínka, myšlenka živých na zemřelé, ale žádné setkání s nimi. Už dávno před Gilgamešem začali lidé své zemřelé pohřbívat a hroby jsou podle některých dokonce první nepochybná známka toho, že se z antropoidů stal člověk. Když zemřelého člověka obložili květinami a dary, když se k jeho hrobu vraceli a nosili mu i jídlo, byli zřejmě přesvědčeni, že tak docela nezanikl a nezmizel. Ostatně i dnes se na hroby občas píše, že „zde odpočívá“ někdo, koho jsme měli rádi. Protože ho máme rádi i teď, můžeme mu něco přinést, jako kdyby byl stále mezi námi. Je až s podivem, kolik lidí chodí o Dušičkách na hřbitov zapálit svým blízkým na hrobě svíčku, symbol života.

Jiná, možná ještě starší cesta, jak se se smrtí vyrovnat, připomíná, že zemřelý člověk žije ve svých dětech. Diotima v jednom Platónově dialogu říká, že plozením dětí se člověk podílí na věčnosti. Každý z nás přece žije díky nepřetržité řadě svých předků, kteří se o pokračování rodu postarali. To je jistě hlubší a podstatnější myšlenka než Gilgamešova představa „věčné“ stavby a lidé něco takového tuší i dnes. Staří lidé se těší na vnoučata a trápí je, když nepřicházejí. Představa přežívání v potomcích ovšem předpokládá, že se člověk cítí spíš jako částečka nějakého rodu, než jako samostatná a jedinečná osoba. V tom se ale od svých dávných předků zřejmě lišíme, a protože se sami chápeme jako individua a jedinečné osoby, nemůžeme svoji vlastní smrt jen tak odbýt odkazem na potomky, a to i když nějaké máme.

Radikální myšlenka, že to podstatné a důležité na člověku žádné smrti nepodléhá, vznikla také už před pár tisíci let a byla i je pro nás nesmírně významná. Kdybychom ji ale přijali v její naprosté radikálnosti, mohla by nakonec vést i k tomu, že pro nás naše smrt vůbec nic neznamená, že žádná smrt vlastně není. A tím jsme zase zpátky u pohádky o smrti kmotřičce, přesněji řečeno u otázky, proč je pro člověka smrt tak důležitá. Člověk jistě nežije k smrti, ale vždycky proti ní. Od rána do večera hájí a udržuje svůj život, i když tuší, že jednou skončí. Kdyby smrt radikálně popřel, ztratil by jeho život všechnu svoji dramatičnost, na všechno by bylo nekonečně mnoho času a nikdy by vlastně o nic nešlo. Něco takového s sebou nese i představa převtělování či stěhování duší, která smrt prostě popírá, přesněji řečeno zbavuje ji vší vážnosti a závažnosti. Jenže tím zároveň zbavuje i život a čas života jeho jedinečnosti a ceny: nikdy nic nespěchá, nic není naléhavé – takže nakonec na ničem vlastně nezáleží a nic nemá žádnou cenu.

Tenhle úplně základní paradox lidského života, na němž člověku nesmírně záleží právě proto, že má svůj vyměřený čas, musí dospělý člověk prostě přijmout. Pokud chce žít, nesmí si namlouvat, že ho žádná smrt nečeká – zároveň ale nemůže žít jako odsouzenec, který čeká na popravu. V obou případech by totiž jeho život ztratil cenu. Všechny lidské kultury, které se dokáží postavit smrti čelem, které člověka učí žít, i když ví, že jeho život jednou skončí, se různě pohybují mezi dvěma krajnostmi. Buďto se spíš kloní k tomu, že život je jen odložená smrt a tou smrtí všechno končí, anebo spíš k tomu, že žádná smrt není, že nás přińejmenším nemusí zajímat. Obojí paradoxně vede ke stejnému důsledku, že totiž v životě na ničem nezáleží, o nic nejde a nic nemá smysl.

Také naše původně křesťanská kultura si obě tendence vyzkoušela. Byly doby, kdy se lidé spíš přesvědčovali, že život nemá valnou cenu, jenže pak se k němu také tak chovali a brali ho i druhým, jako kdyby o nic nešlo. Dnes žijeme spíš v opačné době, která nic jiného než smrtelný život nezná, a smrtí pro člověka úplně všechno končí. Není divu, že se pak mnozí lidé chovají bezohledně, snaží se urvat, co se dá, a přestávají dbát na to, co přijde po nás. Mezi těmito dvěma krajnostmi, které by chtěly „vyřešit“ paradox života a smrti, se však naše kultura vždycky pokoušela žít. Přijímat smrt jako podmínku života, a přece jí nepřiznat poslední vítězství. Proto dokázala dávat životu smysl, brát ho vážně, a přece si zachovat svoji svobodu i tváří v tvář smrti. Proto přijala myšlenku duše, která se ale nepřelévá z jednoho života do druhého, ale zachovává si svoji jedinečnost. Smrtelný život ovšem skončí, člověk ale může žít v naději, že on sám při tom „nezahyne“, jak říkají biblické texty – i když si nedovede představit, jak by se to mohlo stát.

Protože je to paradox, nemůžeme ho nijak rozluštit – to jest převést na dobře známé věci — a protože přesahuje naši běžnou zkušenost, nedokážeme o něm ani mluvit jinak, než v obrazech. A aby nebylo mýlky, používá křesťanství hned dva, navzájem vlastně neslučitelné: na jedné straně obraz nesmrtelné duše, na druhé straně obraz vzkříšení. Jeden i druhý si stěží dokážeme představit, protože přesahují meze naší zkušenosti. Ten první ale vyjadřuje kontinuitu s „jiným životem“ po smrti, ten druhý jeho zásadní přerušení smrtí. Jedno ani druhé není žádný fakt, který bychom mohli dokázat, ale příslib a naděje. Pro křesťana, který jasně vidí paradox a tajemství svého narození jako daru života, není tak těžké přijmout i tuto naději, která dává smysl jak životu, tak také smrti.