Nikdo z nás si nic takového nepřál. Když už se to ale muselo stát, je skvělé moci říct: víc udělat nešlo

Byla to nelehká cesta – člověk je po nastolení hrozné diagnózy rakoviny slinivky, v maminčině případě i s metastázemi do plic, hozen do ledové vody. Buď začne klesat ke dnu (a není to nic divného, je to strašná, bezvýchodná situace), anebo se pokouší plavat s proudem a zběsile se zmítá v těchto divokých vodách. Se sestrou jsme se rozhodly využít každé chvíle, strávit s maminkou co nejvíc času, ulevovat jí, jak to jen půjde, kouzlit jí na tváři úsměv a přinášet do života radost. Tatínek se zase upnul k poskytování servisu v domácnosti a o maminčinu pohodu pečoval především praktickými úkony.

Naše drahá maminka byla v péči Cesty domů bez jednoho dne tři měsíce, v mobilním hospici dva týdny. V koncentrovaném čase čtyř měsíců jsme zažili spoustu radostných momentů. Rodiče oslavili 50 let od svatby, navštívili jsme u této příležitosti kostel Matky Boží před Týnem, kde se brali, prošli se liduprázdnou Prahou. Později jsme maminku již na vozíčku vzali k Mariánskému sloupu. Oslavili jsme její svátek i narozeniny, byli jsme několikrát na chatě, na Vítkově, v její rodné žižkovské ulici, v místě, kde desítky let pracovala, procházeli jsme se po naší čtvrti, absolvovali jsme několik návštěv, byli v našem kostele, v restauraci… A hlavně jsme trávili čas spolu, smáli se, povídali, hráli si s dětmi, pečovali a zkrátka byli.

Maminka i přes narůstající obtíže neztrácela svou vyrovnanost, sílu, nikdy si slovem nepostěžovala, stále se o nás a o všechno zajímala. Většinou trochu hartusila, že je té péče až moc, ale oči jí přitom zářily láskou.

Bylo to naposledy, kdy jsme se viděly. Bylo to krásné.

Když člověku vtrhne do života takováto vichřice, zůstane už opravdu jen ona: láska. Maminka z tohoto světa odcházela do lásky a něhy doslova zachumlaná. V sobotu dopoledne se její stav velice zhoršil, nemohla ani s pomocí téměř vstát, dýchala s obtížemi, padala únavou – nabyla jsem dojmu, že se nacházíme jen krůček od ulehnutí a všech nepříjemností, které s sebou tento stav a další progres nemoci přinášejí. Odpoledne se zase cítila lépe, dokonce jsme zvládly koupání ve vaně. V neděli se s chutí podívala na slavnou mši z Velehradu, sestra pro ni zajistila svaté přijímání. Odpoledne jsme u ní opět byli na návštěvě. Vtom přišla nečekaná zimnice. Zachumlala jsem ji do peřin, nasadila její oblíbenou zimní čepici, navlékla další ponožky, do rukou vložila láhve s teplou vodou a maminka se začala stabilizovat. Řekly jsme si, jak se máme rády. Dcery ji pohladily, rozloučila se s nimi. Bylo to naposledy, kdy jsme se viděly. Bylo to krásné. Maminka se pak po chvíli vzchopila, s chutí pojedla a pak až do noci seděla na posteli a modlila se. Ráno ji tatínek nechal v peřinách s tím, že jí – jako každý den – běží obstarat čerstvé housky a také meruňky. Když se vrátil, již nebyla.

Člověk neznalý smrti přirozeně cítí ostych. Zjistila jsem však, že je zbytečný. Maminka vypadala spokojeně a krásně. S tatínkem jsme ji oblékli do pěkných šatů, držela v ruce kytičku a růženec, v místnosti hořela svíčka a bylo tam hezky. Kdo z nejbližší rodiny mohl, přispěchal a s maminkou se rozloučil. Rozloučily se i moje dcerky, babičku opusinkovaly a pohladily. Od starší dcery dostala plyšového lemura, kterého jsme v únoru, kdy jsme ještě nic netušili, společně koupily v ZOO, dcera si z něj ponechala ocásek a babičce věnovala větší část, aby jí dělal společnost.

Moje v únoru sedmiletá dcera po stanovení diagnózy a vysvětlení toho, co babičku čeká, prohlásila: „Ale já to tak nechci, já mám babičku ráda!“ Vystihla to zcela přesně, nikdo z nás si nic takového nepřál. Když už se to ale muselo stát, je skvělé moci nyní říct: víc udělat nešlo. Mamince jsme dali vše, co bylo možno dát. Řekli jsme si mnohokrát, jak moc pro sebe znamenáme.

Prožili jsme zhuštěný čas plný lásky, pozornosti, zájmu, něhy, samozřejmě také zoufalství, nejistoty, paniky, strachu. Jenže když máte tak silnou a báječnou maminku, nemůžete se přece podlomit v kolenou. Cítím až slavnostní pocit, že jsme společně dokráčeli až na konec této cesty, završili jedno životní dílo. Maminka/babička je pořád s námi, jen se musíme naučit komunikovat jinak. S dcerami jí máváme a zpíváme do nebe a radujeme se z toho, že je naším andělem strážným.

Cesta domů do naší domácnosti vnesla klid a pocit jistoty, pokud lze v takto těžké životní situaci vůbec něco podobného cítit. Sestřičky a lékaři přicházeli plni respektu a empatie, byli nesmírně profesionální, ale především z nich neustále vyzařovala lidskost a účast. Děkujeme! Bez nich bychom maminčino přání zůstat až do konce doma nemohli naplnit.

Martina Fejfarová s rodinou