Lidská bytost nesmí zemřít psychicky dříve než fyzicky

Odvezou nás rychle moderní auta záchranné služby, aby nás vložila v náruč baziliščí přetvářky frustrovaných zdravotníků. To je jedna z nadsázek a fabulací knihy Mezi životem a smrtí , kterou píši na základě osobních zkušeností. Vyjde letos na jaře, proč neudělat malou „reklamu“ tématu, o které v naší společnosti nikdo nestojí? Nestojí, a přesto končí většina umírajících v nemocnici a jejich blízcí, pokud se vůbec zajímají o svého příbuzného, narážejí na byrokratický systém, na zákazy a příkazy, na strach a mlčení. 

Ne vždy, ale poznal jsem i lékaře citlivé, komunikativní, empatické, shovívavé k předpisům, pokud to bylo možné, a ochotné převzít osobní odpovědnost. Bohužel příběh paní Marie Kopcové je standard, smutná skutečnost, zneklidňující obraz toho, co se děje se starými lidmi v nemocnicích — a situace je mnohdy ještě horší. A emoce? Je snad umírající člověk automat, který dosluhuje, stroj, který se jenom zastaví? Co jiného než emoce mezi sebou cítí ti, kteří se mají rádi a jimž osud blízkého není lhostejný? Neumírá jen starý člověk, umírá s ním celý jeho život, vše, co žil, kým byl, co druhým předal. 

Umírá v něm všechen jeho čas, dětství, mládí, prožité bolesti i radosti — a pro většinu z nich je kontakt s blízkými největším štěstím, nejsilnější oporou na prahu smrti, na cestě pro člověka nejtěžší, neboť člověk nemůže jen dobře žít, musí také dobře zemřít. Důstojně, pokud možno mezi svými, připraven a smířen se sebou i s ostatními — a měl by umírat nerušeně, aby se mohl soustředit na svůj nejdůležitější úkol. Celý život se k němu chystá, pomalu, s chybami a omyly, bojí se i nebojí a dozrává jako ovoce, aby ulehl na lůžko smrti statečně, až přijde jeho čas, protože duše těchto lidí ještě putují k Bohu. 

A pak musí do nemocnice a skončí osamoceně za plentou, protože blízcí zrovna nemají čas, lékaři mají plno práce a ti, kteří by s ním rádi sdíleli poslední cestu, stojí bezmocně venku, protože je právě epidemie chřipky. A umírající je lapen, nezájmem okolí, v cizotě, hluku přístrojů a tikotu budíků, které vytrvale předou věčný chod, zatímco dny, hodiny a minuty živého člověka jsou už sečteny. Lidská bytost nesmí zemřít dříve psychicky než fyzicky, co ví o této bídě umírání společnost venku, za zdmi nemocnice, kde nablýskaný život pulsuje plnými doušky a ten nepředstíraný skomírá kdesi v ústraní? 

Co o ní vědí lékaři a příbuzní, všichni, kteří mohli a neudělali, uvězněni v předpisech, ve strachu a mlčení? Přešlapují, doufají a čekají, zatímco člověk za plentou hledí vytřeštěně do bílého stropu nad sebou a je už dávno mrtev. Co vědí o tom, že umírající člověk je stále žijící člověk, že kóma není smrt, ale jen stav přechodu, azyl, v němž musí vykonat hlubokou vnitřní práci? Co vědí o tom, že umírající komunikuje do posledního výdechu, pouze jinak, než jsme zvyklí? Mnozí vědí, tuší, cítí, a přesto nedbají. Mnozí utečou, aby v bezpečí vyčkali telefonu a hlasu, který jim zopakuje tisíckrát omletou větu: je nám líto, váš blízký zemřel. 

Dotrpěl, chce se mi říci, ráno přijdou zřízenci, zapnou ho do černého pytle a odvezou do chladícího kontejneru. Pravda o nás je umírání našich spoluobčanů — a každý si jednou vzpomene, až nastoupí svoji vlastní cestu, až za ním zavřou dveře, až mu kdosi cosi strčí do úst a bude slyšet úplně jiné hlasy než ty, které měl rád. Institucionalizovaná smrt, humánní prodlužování života stále sofistikovanější medicínou na jedné straně, na straně druhé často nehumánní prodlužování zbytečného utrpení. Máme nové metody, postupy a vybavení, modernější přístroje, nástroje i technologie, ale kde je člověk? Kam se nám ztratil? 

V běžné rutinní práci pohřebních zřízenců, ve stovkách hodin strávených stejnými úkony, v tisících věnců, pronesených slovech, hektolitrech slz, v lidských tělech, převážených v rakvi na určené místo a někdy ani to ne. Pohladit v nemocnici „cizího“ umírajícího člověka znamená vyfasovat nálepku devianta a zákaz přístupu na oddělení. A co Bůh, sestřičko, který mi poručil vykonat bližnímu svému tuto službu? Jaký Bůh pane, u nás v nemocnici žádného nemáme, zde platí pravidla jiná a Vy porušujete soukromí pacienta! Sestři, ten člověk umírá a nikdo u něj není! To není Vaše starost, my víme, co máme dělat. 

A věděli jindy i jiní zdravotníci v okamžiku, kdy jsem se rozhodl vzít svoji matku (též ročník 1918) zemřít domů. Hodiny a hodiny jsem se topil v byrokratických příkazech, narážel na hloupost, podepisoval a vyjednával. Vědí, co se sluší a patří, čekají na lékaře, u převozu musí být v sanitce lékař, tak zní objednávka nemocnice a zaplatím za něho dva tisíce korun. Aha, jde o peníze. Znovu vysvětluji, lékaře nepotřebuji, jde o špatnou objednávku, jsem syn, já budu platit fakturu za převoz a chci mámu rychle dostat domů. Hloupost lepkavá jako moje košile, hloupost dusivá, ulpívající všude, kde člověk očekává rozum. 

Opět neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument: Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Cožpak představení neskončilo, když už v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, která se přihodí jen jednou za život a po níž už člověk nebude — a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, že je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude se mnou lékař doma? Nebude — a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane až do konce? 

Nevím, jak skončil příběh paní Marie Kopcové a jejích oddaných synů, ten náš skončil šťastně, když máma v kruhu blízkých naposledy vydechla. Zabývám se otázkami institucionalizované smrti již dlouho — a došel jsem k poznání, že za mnohé můžeme my sami. Lékaři nejsou bozi, ke kterým bychom měli spásně vzhlížet, mohou ve své podstatě velmi málo, ale i mnoho zázračného, avšak jsme to my, kdo je musí přimět odpovídat na nepříjemné otázky, vysvětlovat nic neříkající odborné termíny. Musíme ale napřed přijmout smrt jako součást života, abychom neměli strach a nestali se rukojmími stejně vystrašených zdravotníků. 

Aby náš blízký neskončil nakonec v síti falešných nadějí za nemocniční plentou, protože lékaři si do poslední chvíle nechávají otevřená vrátka. Málokdo z nich řekne příbuzným, že pacient umírá — a pokud chtějí, mohou si ho ještě vzít domů. Jaký paradox, v představě většinové společnosti je špitál nejbezpečnější místo na světě. Každý, kdo chce umírajícího vzít domů, činí úplný opak, většina lidí své blízké v tomto stavu do nemocnice přiváží. Jenže už není třeba přelévat umírajícího litry infuzních roztoků a vystavovat psychickému strádání. Zbavme se iluze, že umírající musí být do poslední chvíle v péči profesionálů. To nám přeji.