Beznaděj

Dobrý den paní Pavlo,
jsem Vaše jmenovkyně a současně bohužel i matka, která také prožila a stále prožívá nejhorší noční můru každého
Dne 5. 11. 2017 jsem přišla vinou zbytečné tragédie o devatenáctiletého syna, z minuty na minutu.
První rok jsem nežila, ale pouze přežívala, bolest nepopsatelná, víte, o čem píšu… každý den znovu a zas, jako by mi rvali srdce z těla, nesnesitelné.
Nyní již to bude v listopadu 7 let, neskutečně to letí.
A ano, bolí to stále strašně moc, každý den, každou minutu, nicméně čas hrany již trochu obrousil…
Každopádně, od onoho dne nám rozdělen svůj život tlustou černou čarou - PŘED a PO ŽIVOTĚ.
Takže, ne, nemohu Vám napsat, že toto někdy přebolí, vždyť to ani nejde, ale za sebe snad jen tolik, že zde stále ještě jsem…
Držte se a napište mi, pokud budete chtít.

Dobrý deň, p. Pavla, je mi to veľmi ľúto, že ste prišla o syna. Nechcete si pohovoriť s psychologičkou, ja som po smrti mojej mamky tiež chodila k psychologičke, aspoň sa trochu vyrozprávať. Je dôležité, aby ste na tú bolesť neboli sama. Chápem, že nemáte chuť ani do práce chodiť, pretože to nikoho nezaujíma, čo je smutné. Snáď sa raz s našimi zosnulými stretneme. Ja tu už 10 rokov nemám mamku, je to hrozné, že svojim milovaným nemôžeme nič povedať. Tak rada by som mamku videla. Keď zomrie dieťa, musí to byť strašné. Poznám u nás v dedine rodiny, kde prišli o milované deti a niektorí rodičia sa s tým nevedia zmieriť ani vyrovnať. Ja to chápem, je to bolesť na duši, hlavne keď sme našich zosnulých veľmi milovali, o to je to ťažšie. Pani Pavla držte sa, ja s vami súcitím a nebojte sa vyhľadať pomoc. Držím vám palce, aby ste všetko zvládli. Váš syn by určite nechcel, aby ste sa trápili. Ja viem, že je to slabá útecha. Henrieta z Bratislavy