Smrt otce je pohledem do vlastního hrobu

Váš otec Vladimír zemřel před necelým půlrokem. Co dělal? Jaký byl?

Táta je teoretický fyzik. A záměrně říkám „je“, protože fyzika a táta patří dohromady. Vždycky jsme si z něj dělali legraci, že musíme kontrolovat, jestli si obléknul obě ponožky stejné, protože trošičku naplňoval stereotyp šíleného profesora. Když měl chvilku pro sebe, počítal. Někdy se do své práce zabral natolik, že nepřišel v noci domů. Ponožky ale nosil stejné, uměl opravit pračku, auto a většinu nábytku co máme doma, postavil vlastníma rukama. Intelektuálně se pohyboval na hranici geniality. Termín „Kambersky damping“ – který se mi těžko vysvětluje, ale v podstatě jde o tlumení magnetické rezonance — , je dnes ve vědě pojem, který má asi tři tisíce citací v odborných studiích. Pamatuju si, jak koncem sedmdesátých let dostali dva Američani významnou cenu ze stejného oboru. Táta tehdy vytáhl ze šuplíku nějaké papíry a řekl: „To jsem rád, že to mám správně“. 

Jak jste spolu vycházeli?

Táta byl možná ještě neurotičtější než já, takže jsme se dokázali pohádat kvůli každé kravině. Vážný konflikt jsme ale mezi sebou neměli nikdy. Já jsem v dětství trochu marodil, a tak s námi každý rok jezdil k moři na tři neděle, abych byl na zdravém povětří. Celý rok šetřil, potom ležel čtrnáct dní pod autem, aby přežilo cestu do Bulharska, a tři týdny s námi stanoval na pláži. Jezdili jsme na lodi, plavali, házeli. Teprve teď, když mluvím s chlapy mého věku, kteří už tátu pohřbili dávno nebo ho skoro neznají nebo ho dokonce nenávidí, mi dochází, v jaké harmonii jsem s tátou vyrůstal. Ty poslední měsíce, když umíral, jsem mu neřekl jinak, než jak mi říkal on, když jsem byl malý. Prohodili jsme si role.

Jak jste si říkali?

To vám neřeknu, to je naše.

Když byl váš otec teoretický fyzik, nutně jste se museli dostat k otázkám smyslu světa, existence. Řešili jste to spolu?

Čím víc člověk vidí do podstaty materie, tím je skeptičtější k takovému tomu omezenému scientismu. Je statisticky významné číslo fyziků, kteří se hlásí k nějakému vyznání, ale podle mě je nejčastější postoj “zvědavá tolerance”. Na základě svých znalostí si říkají: Kdo ví, jak to je? Vždyť fyzika už párkrát musela změnit paradigma. Podobně to měl táta. Vyrůstal jsem v otevřeném prostředí. V knihovně byl Hawking, vedle Goethe, Platón. Bylo na mně, kterou z těch knížek si vytáhnu nebo na co z toho se táty zeptám. Táta byl, jak už fyzici bývají, zvídavý. Předem nevylučoval žádnou hypotézu a to se týkalo i smrti, Boha, ale za věřícího by se určitě neoznačil.

Jak se postavil ke své nemoci?

Když mu před jedenácti lety našli nádor žaludku, klasicky to v sobě popíral a zprvu se nechtěl ani nechat operovat. Teprve když nemohl polknout ani vodu pochopil, že je zle — chirurgové v Krči měli odvahu k operaci a sebrali mu úplně celý žaludek. To už mu táhlo na sedmdesát a při nástupu do špitálu vážil čtyřicet devět kilo, takže žádná sranda. Přesto se z toho vyhrabal a dalších jedenáct let žil bez žaludku. Díky tomuhle jsme si oba uvědomili, že žije v nastaveném čase a zařídili se podle toho. I tak jsme si samozřejmě nestačili říct milióny věcí, ale takovou tu principiální nedořečenost mezi sebou nemáme.

Smrt mne naštvala  - že jsem ho nedokázal ochránit. Jako bych nezvládl úkol být mu externím tělem, chránit ho.

Jak se to žití v nastaveném čase projevilo ve vašem vztahu?

My jsme oba cholerici, ale když jsme se na sebe naštvali, dali jsme si tu práci, že jsme se zase hrozně rychle udobřili. Spousta chlapů říká, že když jim umřel táta, cítili se najednou strašně sami, ale tohle já vůbec nemám. Mám spíše pocit jako bych přišel o mladšího bráchu nebo skoro o dítě. Smrt mne naštvala  - že jsem ho nedokázal ochránit. Jako bych nezvládl úkol být mu externím tělem, chránit ho.

Co to znamená být mu „externím tělem“? Pečoval jste oněj?

Externí svaly, to je pojem, který vymyslela máma nebo ségra, když už byl táta slabý a jeho vlastní tělo ho neudrželo. Takže se mne chytil a moje tělo dělalo tu práci, kterou jeho nezvládalo — zvednout se, vstát, nebo jen otočit. Byla to pro mne o i obrovská lekce úcty k lidské hlavě. Táta posledních pět let skoro neviděl. I v tom nevidění ale programoval. Měl zvětšené každé jednotlivé písmenko a psal v kódu. Krom toho překládal… A on to dokázal. Ještě tři dny před smrtí, kdy už jen ležel, jsme společně programovali. Já jsem četl z monitoru a psal na klávesnici, on skrze moje oči a ruce ladil program, který simuloval něco, co se děje uvnitř elektronů při magnetizaci. Tělo už bylo skoro pryč, ale hlava stále dokázala věci.

Bydlel jste ty poslední roky s ním?

Ne, ale hodně a pravidelně jsme se vídali. Když to začalo být špatné, byli jsme u něj se sestrou skoro pořád. Hlavní tíhu pomoci a posléze péče ale odtáhla máma

Měli jste pečovatelskou službu nebo hospic?

Shodou náhod měsíc před diagnózou máma přestala chodit do práce, a tak s ním byla doma. Táta byl ale dlouho soběstačný. Ještě měsíc před smrtí jsme slavili nějaké narozeniny kdesi v mezonetovém bytě, táta se na těch schodech sice třásl, ale vyšel je sám. O týden dříve, byť úplně chatrný, řezal dřevo na zahradě. Dlouho se vnitřně držel, ale potom to šlo strašně rychle. Střídali jsme se u něj a k tomu využili služeb domácího hospice. Ale po pravdě, i tak mne překvapilo, že poslední dny péče v podstatě plně zaměstnala mámu, sestru i mne. Jeden sedí u nemocného, druhý vaří vývar a třetí spí, protože nespal v noci. To samé kolem hygieny a tak — kdybychom nebyli tři, z toho dva v plné síle, nevím, jak bychom to zvládali.

Když už jste tušili, že se blíží konec, bavili jste se spolu otevřeně o tom, čeho se na smrti bojí? Nebo čeho se bojíte vy?

Nemyslím, že by se bál. Ale nijak jsme to nerozebírali.

Vůbec?

Bylo to samozřejmé, přirozené, nepotřebovali jsme se o tom bavit. Lékaři řekli, že má rakovinu, metastáze v rozsahu, který neumějí vyléčit. To pochopí každý. Užívali jsme si všeho dobrého, dokud to šlo. Ještě někam zajet, přijmout návštěvu, dojít na záchod, dát si něco dobrého, pustit si muziku.

Jak jste se dověděl, že zemřel?

Už nedýchal.

Takže jste u něj v tu chvíli byl.

Poslední týden skoro pořád a poslední tři dny neustále. Měl jsem kliku, že se mi podařilo poznat, že se konec blíží. Díky tomu se s ním ještě hodinu předtím byly rozloučit děti. Podařilo se nám stihnout zavolat i jeho mladší sestru, takže přišla, devětasedmdesátiletá nemocná stařenka, a říkala mu: „Neboj brácho, brzy přijdu za tebou“. Hroznej nářez.

Tahle podobnost začátku a konce, spolu s tím že najednou nechová táta v náručí mne, ale já jeho, byla asi nejhlubším prožitkem celého tátova umírání.

Jak jste s ním strávil tu poslední chvíli vy? Řekl jste mu něco na rozloučenou?

Držel jsem ho za ruku a najednou se mu zastavil dech. Nebyl jsem si stoprocentně jistý, to si “pohledem” nebyla jistá ani lékařka, která shodou okolností chvilku poté přišla, ale myslím, že jsem mu to viděl ve tváři. Byli u něj lidé, kteří ho měli rádi. Samozřejmě nevím přesně, co ještě vnímal, co už ne a co ho trápilo. Ale nějak vycítíte… Je to v mnohém jako s miminem — také nevíte přesně, co potřebujete, ale dáváte mu bezpečí, pohodlí, lásku. Tahle podobnost začátku a konce, spolu s tím že najednou nechová táta v náručí mne, ale já jeho, byla asi nejhlubším prožitkem celého tátova umírání. Najednou se mi ty věci pospojovaly, ale asi to neumím ještě dostat do nějakých srozumitelných slov.

Psal jste smuteční řeč?

Ne. Hlavní řeč na naši prosbu připravil tátův kolega, který s ním dělal přes padesát let.

Neměl jste pocit, že je to vaše povinnost?

Vůbec ne, to mě ani nenapadlo a dokonce by mi to připadalo nepatřičné.

Proč?

Aby syn shrnoval život otce? To mi přijde divné. Kromě toho já tátu znám pětatřicet let. Co dělal před mým narozením, znám jenom z vyprávění. Byl jsem rád, že tu byl někdo, kdo tátu znal padesát let a potkal ho už na fakultě.

Plakal jste během pohřbu?

Plakal a dokonce se i smál. Byla tam spousta lidí z Fyzikálního ústavu, takže tu profesionální část tátova života nešlo pominout. Ale byla tam i spousta lidí, kteří se fyzikou nezabývají, takže se řečník snažil nějak srozumitelně vysvětlit, co vlastně táta dělal, což většina hostů nemohla vůbec chápat. Tak jsem se bavil tím, co si asi myslí ti chudáci hosté a smál se. Pro mě pohřeb ani není součástí truchlení. Je to poslední fáze péče. A ta začíná tím, že člověk pomáhá zjistit, co se s rodiči děje, zjišťuje diagnózu, pomáhá zajistit nejlepší péči, ať už tím, že vezme tátu na výlet, sežene auto s měkkým pérováním, aby ho nebolela záda nebo pomoc, díky které může zůstat i v ty nejtěžší chvíle doma.

Když pro vás pohřeb nebyl součástí truchlení, jak jste se se smrtí otce vyrovnával?

Člověk trochu truchlí, už když se dozví diagnózu. Je to kontinuální. Myslím si ale, že pohřeb táty není to pravé místo pro truchlení — role nejstaršího syna je být sloupem pro mámu nebo sestru nebo ostatní pozůstalé. Pohřeb je pro syny divadlo, role, v rámci které musí udělat správně určité věci jako je poslední služba nebožtíkovi, poslední řeč, vypravení pohřbu. Na začátku jste se ptal, kdo je táta a kdo jsem já a truchlení je obrazem toho našeho vztahu. Má takový tvar a barvy jaké měl vztah za života. Spousta lidí netruchlí, protože prostě nemůžou. Jsou zaťatí, sevření v obruči.

Co pomohlo rozbít ty obruče vám?

Ačkoli jsem člověk spíše hudebně hluchý, hodně mi teď pomáhají staré zpěvy — od Palestriny, Pergolesiho. Když poslouchám Luise de Victoriu, mám pocit, jako by mne tím vším něžně provázel. Nevím jak to říct, aby to neznělo blbě, ale tenkrát měli mnohem bližší kontakt se ztrátou, bolestí, smrtí, zoufalstvím. Ve skladbách, které pracují se ztrátou a smutkem, jako je requiem nebo i stabat mater, je skryto tolik úlevy a útěchy! Ale jde to pomalu. Je to teprve půl roku.

Vyprávěl jste, že jste k sobě s otcem měli blízko, mohli jste se na jeho smrt připravit, byli jste spolu do poslední chvíle. Je díky tomu truchlení snazší?

Vůbec ne. Skoro bych řekl, že ty nevyřešené a těžké vztahy s rodiči mohou způsobit, že zůstanete v jakémsi zakletí a vlastně vás to uchrání před bolestí, protože ty obruče jsou pevné. Jasně že to nikomu nepřeju, protože ty tlaky se projeví někde jinde a pochopitelně destruktivně. Mně praskly poměrně rychle. Například mě hrozně štvalo, když se mě kamarádi v hospodě zeptali na tátu — vždycky jsem se hned rozbrečel. Myslím, že dobrý vztah a dobrý odchod ulehčí bolest ze ztráty, ale myslím si taky, že někdy je to obráceně — když je vztah intenzivní, je intenzivní i bolest. Já jsem vlastně celou tu péči i pohřeb zvládal relativně klidně, ta emoční vlna se převalila až po pohřbu.

Čím to je?

Předtím se pořád staráte, máte úkol být s nemocným, postarat se o něj co nejlíp, postarat se o lidi okolo. Na truchlení není čas, vhodná doba, příležitost.

Cítil jste se nepatřičně, když jste se před kamarády rozbrečel?

Neumím najít správné slovo, ale něco tam bylo nevhodného. Já se nestydím za slzy. Myslím, že chlap by neměl brečet nad sebou, litovat se. Pláč pro jiného člověka ale není slabost. Přesto mě to zaráželo, protože jsem to zaprvé neznal a hlavně jsem nevěděl, proč brečím, když nemám důvod.

Nechápal jste, proč vás to pořád tak bolí?

Jo. Ty důvody se ale nemusí týkat přímo jen mně a táty, můžou v tom být schované další ztráty, které jsem v tu dobu prožíval. Scházelo se to všechno dohromady. Ivo Možný, profesor sociologie, připomíná jednu starou pravdu: smrt otce je pohledem do vlastního hrobu. Myslím, že každému klukovi smrt táty otevře celý svět otázek, s nimiž se každý vyrovnává rozličnými způsoby.

Jaké otázky to jsou ve vašem případě?

Začíná to už tím, že jsem najednou nejstarší Kamberský. Když se něco rozbilo, táta to spravil. Když se něco rozbije teď, musím to spravit já nebo to zařídit. To je ta nejbanálnější úroveň. Potom jsou tu hlubší úrovně – ohrožující uvědomění si vlastní smrtelnosti, to že příště jsem na řadě já. Uvědomění si toho, že věci, které se staly, se už nikdy neodestanou, nikdy už je nevyřešíte. Už jste v půlce, možná za půlkou života. V dětství žijete nesmrtelností, čeká vás stále víc nových věcí, hračky holky, auta… Nejpozději smrtí rodičů se tohle radikálně mění.

Jak probíhalo vaše truchlení dál? Jste oblečený do černého…

Ano, bral jsem to pár měsíců důsledně, byť černá v šatníku tlusťocha stejně převažuje.

Chtěl jste se ke svému smutku přihlásit kvůli sobě nebo svému okolí?

Určitě pro sebe, ale svým způsobem i navzdory lidem v tomhle světě, kteří na všechno, nejen umírání a poslední věci, úplně kašlou. Nechtějí platit obřady ani si nevyzvedávají urny nebo je mají doma zastrčené pod postelí. Já jsem tu černou nikomu nevysvětloval, nebylo to demonstrativní. Zároveň jsem to ale dělal s vědomím, že dělám něco tak, jak se to vždycky dělalo a jak se to dělat má.

Najít balanc mezi autenticitou a věrností vůči zemřelému a odpovědností vůči živým pro mě nebyla vůbec žádná sranda.

Vzal jste si po smrti táty dovolenou?

Vzal a byla to chyba. Nevím, jestli to bylo tím, že se mi ztráta táty spojila s jinými ztrátami v životě, ale ta dovolená byla na hranici přežití. Sedíte doma a všechno na vás padá. Práce je opravdu dobrá, protože člověka donutí vstát, umýt se a něco dělat a pořád máš k tomu dost času. Ráno, večer, celý den i noc. Pro mě to byl jeden z psychicky nejnáročnějších týdnů.

Prošel jste si při tom chvílí, kdy vás to srazilo na kolena?

Myslím, že moje truchlení mělo a má různé fáze, některé možná až dramatické. Ano, byl tam jeden “turning point”, kdy jsem se úplně zlomil. Ale díky tomu jsem dokázal říct “Tati, já chci, abys tady byl”. Ale, po pravdě, těžko odlišit co se člověku v hlavě přesně děje. Často může jít o kombinaci různých věcí.

Například?

Stejný rok co táta umíral, se mi rozpadla rodina. Se smrtí rodičů člověk nějak počítá, s tímhle jsem absolutně nepočítal a je to taky poměrně bolestná věc. Zkusím to nějak opsat. Mám tři děti, jedno malé, dvě vlastně dospělé — jsou oba hrozně empatičtí, drží mě nad vodou a určitě mi nevyčítají, že brečím. Stejně je ale otec ve své podstatě jistota a opora a myslím, že málokteré dítě chce vidět tátu brečet. Takže najít balanc mezi autenticitou a věrností vůči zemřelému a odpovědností vůči živým pro mě nebyla vůbec žádná sranda. Jak nepředstírat, že se mi po tátovi nestýská a zároveň zůstat otcem, na kterého se děti můžou spolehnout? Je to stará pravda, kterou asi nejdůrazněji formuloval už Sigmund Freud ve svém Výkladu snů: smrt otce je nejdůležitější událost a nejbolestnější ztráta v životě muže.