Co si má vdovec počít?

Pamatuji si, že když v roce 2007 zemřela moje žena ve čtyřiceti na rakovinu mozku, šel jsem se svou čtyřletou dcerou její smrt ohlásit na příslušný úřad. Úředník dlouze vyplňoval formulář plnicím perem a nakonec mne slavnostně vyzval, abych ho zkontroloval a podepsal. Jako omámený jsem se prokousával jednotlivými kolonkami, které vypadaly, že dávají smysl. Pak jsem se dostal ke svému jménu. Vztah k zesnulé: a tady bylo slovo, které jsem nedokázal rozluštit. Mělo tam být manžel, ale modré klikyháky vypadaly úplně jinak. Vzdal jsem to a zeptal se úředníka, co je tam napsáno. “Vdovec”, řekl jasně a věcně. Tehdy jsem se poprvé zamyslel nad tímto pojmem ve vztahu k sobě a ke svému novému označení ve světě.

Už tři roky jsem věděl, že Katherine zemře, protože měla zvlášť agresivní druh rakoviny (“Ten nádor se vrátí”, řekl doktor). Ale nic mne nedokázalo připravit na ztrátu někoho tak plného života v tak mladém věku. A o tom označení každopádně nepřemýšlíte. Dokud se netýká vás osobně.

Jak se záhy ukázalo, můj status vdovce spustil smršť nečekaných emocí. A nejenom u mě, ale hlavně v mém okolí. Po několika týdnech, když jsem opět začal vozit děti do školy, jsem si mezi všemi těmi švitořícími a pochichtávajícími se maminkami připadal jako Marťan. Bylo to skoro trapné. Všechny mě po očku zvědavě pozorovaly a tvářily se chápavě a bolestně. Což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že jsem na ně musel působit jako velice cizorodý a zneklidňující prvek. A pak jsem si postupně začal všímat něčeho jiného. Poté, co opadla počáteční rozpačitost, jsem se stal hlavním cílem chápavých pohledů, laskavých nabídek pomoci a různých rádoby povzbuzujících šťouchanců a objetí. Možná jsem si to všechno přibarvoval, nicméně jejich řeč těla se stávala přímočařejší a jaksi důraznější. Jako kdyby něco, co je za normálních okolností úzkostlivě střeženo, bylo najednou k mání. “Vdovec” začal být postupně velice dynamickou značkou.

První po mně vystartovala dáma, která mě podpořila v několika prvních týdnech. Pomáhala mi s příšernou administrativní zátěží, kterou představovalo poslat děti do školy. K ničemu mezi námi nedošlo, ale po nějaké době jsem si všiml, že mívá plnou lednici piv. Potom se začala objevovat jiná upravená paní po rozvodu a vyptávala se, jestli mi nemůže s něčím pomoct. To vyvolalo mezi oběma ženami drobné teritoriální nejasnosti, které jsem zmateně sledoval z gauče.

V předcházejících třiadvaceti letech jsem byl singl jen asi šest měsíců. Překvapilo mne, jak uspokojivé může být bydlet sám. Když jsem před odchodem doma uklidil, vrátil jsem se zase do uklizeného bytu! Ale v zásadě jsem vždycky hledal partnerku na celý život. Od devatenácti jsem měl dva šestileté vztahy. A pak jsem potkal Katherine. Měl jsem brigádu v luxusním časopise a tam jsem ji uviděl, jak ke mně sestupuje po schodech. Princezna z pohádky.

Ještě ten měsíc jsem v časopise získal práci na plný úvazek a po třech měsících si mne všimla. Vztahy nás obou mezitím vzaly za své a já jsem strávil následujících třináct let v úžasu nad tím, že jsem ji získal. Je snadné glorifikovat mrtvé, ale Katherine skutečně byla výjimečný člověk. Neměla žádné nepřátele, zlozvyky ani nešvary. Její představa hostiny byla grilovaná ryba se salátem a její půvab a laskavost prostupovala všechno, co dělala. Vypadala jako Audrey Hepburn křížená s Julie Christie, takže v osmadvaceti byla úchvatná, ale ve čtyřiceti ještě víc. Líbilo se mi sledovat, jak se s věkem mění. Bylo to nádherné, stejně jako všechno, co dělala.

Po celou dobu její nemoci jsem se držel naděje, že experimentální léčba dokáže rakovinu porazit. Když už bylo jasné, že smrt je nevyhnutelná, bylo příliš pozdě na to skutečně komunikovat jinak než na úrovni citů. Pečoval jsem o ni doma, ale nebyl způsob, jak se bavit o budoucnosti, která se rozevírala jako černá díra.

Asi tři měsíce po smrti Katherine jsem byl dost na dně. Zoufale jsem potřeboval pomoct s dětmi o prázdninách a tak jsem začal shánět au-pair. Většina inzerátů jasně vylučovala domácnosti, kde je jen otec. Také jsem musel otevřeně říct, že se jedná o péči o děti, jimž právě zemřela matka, což není moc přitažlivá práce. Po osmnácti odmítavých odpovědích jsem dostal dvě pozitivní reakce. Jedna byla od osmnáctileté dívky, která poslala fotku sebe v plavkách. Byla velmi přitažlivá, ale zjevně šílená. Druhá reakce byla krátký vzkaz k věci od jednadvacetileté studentky filozofie, která žádnou fotku neposlala: Soucítím s vámi a myslím, že mohu pomoci.  To mi stačilo, takže jsem ji najal, i když mohla pracovat jen po dva měsíce letních prázdnin.

Děti se nadšeně vyptávaly, jak vypadá, a nakonec mě přiměly požádat ji, aby poslala fotku. Stál jsem u počítače shrbený, neoholený a asi i neumytý, jenom v županu a čekal, až se příloha stáhne. Bylo to, jako když skrz mraky pronikne sluneční paprsek. Na fotce byla nádherná černoška s laskavým, upřímným obličejem a později se ukázalo, že si na školné vydělává jako modelka v reklamách na plavky. Velice se mi tím zvedla nálada.

Farah byla velmi krásná, ale to, co na ní zaujalo nejvíc, byla její laskavá, přemýšlivá inteligence. Vlétla do naší malé vesničky s nulovou černošskou populací jako černý blesk. Byla pařížsky elegantní, trochu jako Katherine. Farahina konejšivá přítomnost mne postupně prostoupila. Mluvili jsme spolu francouzsky a já se dokonce prokousal její diplomkou o Sartrovi. Naše noční rozhovory byly čím dál intimnější a pak jsme nějakou dobu spali spolu v posteli, ale nic víc. Když se stalo, co se stát muselo, cítil jsem se zvláštně (po tom, co jsem třináct let spal jen s jednou ženou), ale velmi správně. Mnoho přátel mne podpořilo, i když někteří byli otřeseni, a neočekávám, že čtenáři to přijmou snadno, ale je mi to jedno. Nic o tom nevíte, nebyli jste tam. Farah mne rozhodně dostala z hodně ošklivého stavu někam dál směrem k uzdravení. Když jsem ji po těch dvou měsících vysadil u trajektu, oba jsme plakali.

Vzhledem k tomu, že mám docela lukrativní zaměstnání, začaly mi pak postupně chodit dopisy od potenciálních nápadnic. Jedna paní byla také vdova, ale neodpověděl jsem. Jiná paní mi nabízela svou dceru, což bylo divné. Ale spíš jsem si všímal reakcí kamarádek. Těch šťastně i méně šťastně zadaných i singles. Moje první reálná možnost, jak mít normální přítelkyni, byla dívka, se kterou jsem chodil před Katherine. Sice mi hodně pomáhala a její přítomnost mě uklidňovala, ale po nějaké době jsme si, myslím, oba vzpomněli, proč jsme se rozešli.

Pak tady byl půlrok s pětadvacetiletou novinářkou (byla hodná a byla mi oporou), která vždycky našla důvod mne navštívit. Nakonec mě šokovala požadavkem mít teď hned děti. Měli jsme dost nepříjemný výstup ohledně její zranitelnosti a mého odporu k dlouhodobému závazku, ale byla strašně smutná, a když jsem se díval, jak s pláčem odchází, bylo mi mizerně. Bylo zvláštní, jak mi nedocházel vztah mezi sexem a opravdovou láskou. Měl jsem ji skutečně rád, ale prostě to nebylo takové, jako to, co jsem ztratil.  

Barbara Want ve své knize Proč ne já píše o nesouhlasu, s nímž se potýkala, když se po smrti svého muže začala snažit navázat nový vztah. Vypadá to, že na internetu není moc rad týkajících se sexuality vdovců, ale pro vdovy tu jedna použitelná rada je: “Cítíte se ochromená, ale zároveň můžete mít sexuální pocity, které se mohou projevovat různými výstřelky, jako představa, že máte sex se sousedem, což vás může vyděsit. Touha přehlušit samotu je hlavním údělem vdov a každá se s ním vyrovnává po svém… Někdo najde útěchu ve společnosti jiných vdov a single kamarádek. A někdo se odváží do světa vztahů.” Kamarádka psycholožka souhlasí: “Jsou chvíle, kdy se prostě zase musíš postavit na nohy. Krůček po krůčku a nevyčítat si, že myslíš na sebe.”

Už jsem se trochu uklidnil. Uvědomil jsem si, že můj hlavní ohled při výběru nové partnerky byl strach o děti. Nikdo nemůže Katherine nahradit, ale každého, kdo se v mém životě objeví, sleduji prismatem toho, co je pro ně nejlepší. Splnit tento požadavek je náročné, protože mám nestydatě vysoké požadavky.

Ale existují dobří lidé a myslím, že jsem někoho takového možná našel. Už rok jsem s někým, kdo těmto měřítkům dostačuje, dokáže mě rozesmát a je mi s ní dobře. Původně nás spojovala zkušenost se smrtí milovaného člověka. Přišla o dítě a málem při tom sama zemřela, což znamená, že rozumí věcem, kterým jiní lidé nerozumí. Myslím, že jsme si vzájemně pomohli ze stavů, v nichž jsme byli, když jsme se potkali. A co víc může člověk chtít…

(text je redakčně krácený)