Život jde dál?

Těžko tím těšit ty, kteří právě truchlí nad člověkem, který jim dnes zemřel, či který má dnes pohřeb. Ale možná my ostatní, kteří zrovna nejsme potopeni ve smutku, se můžeme maličko pocvičit v nadhledu a v naději, že život většinou jde, jak má jít. Tady je pár inspirativních příběhů lidí, které jsem měla možnost potkat, a není náhodou, že mi vytanuly příběhy několika mužů mezi dvacítkou a čtyřicítkou. Možná právě kluci umějí dát životu šanci, aby ukázal, že opravdu umí jít dál?

Jakub

Lucie, které bylo 22 let, již několik let žila s diagnostikovaným melanomem. Obtíže se zhoršovaly a mladá žena, která měla ráda vše ve svých rukou, se obrátila na Poradnu Cesty domů a posléze se stala pacientkou našeho domácího hospice. Posledními měsíci jejího života ji provázel především její mladý manžel Jakub a jejich společní kamarádi. Plnili Luciina přání vyrazit do přírody, i když to bylo už na vozíku, četli a poslouchali hudbu a všichni společně žili velmi intenzivně. Z Cesty domů Lucii provázela zdravotní sestřička, která byla jen o málo starší než ona.

Lucie ale pomoc všech okolo jen nepřijímala, připravovala svému milému pomoc na dobu, kdy bude bez ní, na celý první rok mu připravila deník, aby každý den byla s ním. Také mu dala na starost svého koně a psa a kočku, což byla spousta práce. Jakub tudíž nemohl jen ležet a plakat, i když i to jistě dělal. On prostě musel: musel být díky deníku každý den s ní a ne úplně sám a zároveň měl plno úkolů. I Cesta domů od Lucie dostala kalendář: vlastnoručně vyrobený s nalepenými fotkami koňů a psa… celý rok jsme si na Lucii při práci vzpomínali a bylo nám to posilou a jakýmsi závazkem.

Jakub opravdu prošel prvním rokem díky ní, díky tomu, co mu připravila. Ve své velké bolesti, kdy se jeho plány budoucího života najednou absolutně změnily, cítil, že je s ním, že musí vydržet kvůli ní. I další léta byla těžká, Jakub hledal, co dělat, s kým být, zkusil i před vším ujet do Indie do ticha kláštera, statečně hledal sílu. Teď to je necelých deset let a Jakub má před sebou zase jeden rok, úplně jiný a úplně nový: jemu a jeho nové ženě Zuzaně se narodil chlapeček. Je starý jako nový rok, který nedávno začal.

Martin

Martinovi zemřela žena, s níž měl několikaměsíčního a tříletého syna. Od narození toho menšího se o ni staral doma, jak to jen šlo, a bylo dobře, že byli všichni spolu. Jistě je to příběh, který leckoho vyleká a říká si, že to by nezvládl. Martin šel svojí cestou a kluci s ním. Neschoval se, neuzavřel. Truchlil a zároveň sám sebe léčil a povzbuzoval veřejně: psal si deník, líčil své radosti a strasti otce miminek na svém blogu. Pro leckoho jistě taková cesta není, ale Martin ji našel jako svoji a jemu i klukům určitě pomohla. Možná i některým jiným tátům či mámám v podobné situaci. Martin tady v příběhu nese i své pravé jméno, protože on se se svým způsobem vyrovnávání s tím, že zůstal sám, netají.

Jan

Jan měl větší kluky než Martin a po mnoha letech společné péče o nemocnou ženu a jejich maminku s nimi také zůstal sám. Jak šel u nich život dál? Jan se už za života své ženy snažil vše koordinovat, na konci byl víc doma, v práci si to zařídil a se synky dělal několikadenní výlety – bez toho, aby si to naplno řekli, tak vlastně zkoušeli, jak to půjde bez maminky. Maminka byla vděčná za tyto zkoušky, které jí vnášely do duše klid. Ale přesto si říkala: zvládnou kluci školu, sport? Zvládne manžel uklidit, vařit, vychovat je a ještě na všechno vydělat?

Zemřela doma, kluci i manžel byli u ní. Po pár měsících jsem tatínka Jana potkala a s trochou obav jsem se ptala, jak válčí. Usmál se téměř potutelně a odpověděl: Výborně. Všechno jsme si s kluky domluvili, rozdělili, jsou skvělí a všechno funguje. Helena nás všechno naučila, a tak si říkáme, že s námi vlastně zůstala. Kluci si navzájem říkají: Nekecej a dělej, máma se dívá!

František

František a Hana měli tři děti, nejmladší Helence bylo šest let, když maminka ve třiceti šesti letech zemřela. Všichni kolem říkali, ti starší, ti to už zvládnou, ale jak Helenka? Helenka byla postižená holčička, do posledních dní se jí maminka pilně věnovala, aby zvládla, co se dá. Jistě i ona měla strach, že to bude s Helenkou těžké. Jenže pak to bylo trochu jinak.

Helenka byla podobně chrabrá, neúnavná a snad někdy až úporná jako její statečná maminka. To díky ní pořád všichni kolem měli co dělat, co řešit, připravovala jim všelijaké dobrodružné a veselé situace a přes všechnu tíhu, kterou nesli všichni, byla vlastně tím, kdo rodinu několik let držel při silách a nad vodou.

A je veselé pozorovat, jak po téměř dvaceti letech, v nichž svoji maminku nepotkala, mluví i utíká jako ona a když přijde s nějakým nápadem nebo glosou, je to jak kdyby to vymyslela máma Hana. Táta František má dodnes v sobě kus smutku po tom, co nenávratně zmizelo, smutek, ze kterého se několik let „vypsával“ v dopisech zemřelé ženě, smutek, který asi nikdy úplně nezmizí a jde s námi. Zároveň ale po letech našel novou ženu, které také zemřel před časem manžel, a jsou spolu šťastní. Dohromady mají pět dospělých dětí, z nichž Helenka je nejmladší. A díky ní je s nimi  Hana tak trochu dodnes.

Jirka

Jirka a Jana měli dceru Evu, které bylo také asi pět let, když maminka zemřela. Rodina hodně cestovala, nejčastěji pobývali v Itálii. Táta Jirka s pomocí své maminky zvládl život žít s malou Evou tak, jako předtím. Pracoval, hospodařil doma a snažil se mámu Evě uchovat ve všem, co dělávala. Oblíbené bylo vaření: i když to tady vůbec nebylo ještě tak zvykem a ingredience se sháněly těžko, vařili spolu plno italských jídel. Že s tím je víc práce, které má opuštěný pracující otec až nad hlavu? Ano, ale máma tak byla s nimi a to bylo to hlavní.

Odmalička také Evu pilně učil cizí jazyky a podobně jako její máma se o ni nebál: do světa ji vypustil už v šestnácti letech, na gymnázium v Itálii. Nedržel si dcerku pro sebe, ale snažil se, aby byla podobně samostatná jako máma. Okolí jej mívalo za člověka, který je trochu odtažitý. Možná ta schopnost poodstoupit se mu v době, kdy zůstali sami, hodila. Možná se mu zdařilo poodstoupit trochu od své bolesti a sledovat možnosti, jak život umí putovat dál. Teď je Eva na vysoké škole a také její máma se možná dívá, jak to jde a raduje se nejen z toho, že i její dcera má ráda zemi, kterou měla tak ráda ona.