Truchlení

Ted si predstavte,ze u nas ve meste zije 93 leta pani,jeste si dovoli rict,nechystam se umrit.Pritom na hrbitove jsou jmena lidi od 40 do 75 let.Mam ji denne na ocich,moc mi to nepridava,kdyz muj o dost mladsi tatka uz tady neni.

Dobrý den paní Dagmar,
píši Vám jako maminka, kterou stejně jako Vás potkala ta nejhorší tragédie, jaká se může v životě rodiče stát.
Můj syn odešel (já ani nemohu používat to děsivé slovo zemřel) před více než čtyřmi lety, vlastně již to bude téměř pět let, v listopadu. Bylo mu pouhých devatenáct let.
Jedno je jisté. Smířit se s tímto nelze. Nikdy. Ale co Vám mohu napsat (tedy alespoň za sebe), je fakt, že ta strašlivá bolest a prázdnota sice už nikdy nezmizí, ale s postupem let, kdy narozdíl od mého milovaného syna žiji dál, se ostré hrany té neskutečné bolesti přece jenom trochu otupují, pomalu, ale jde to.
Je to těžké a vždy bude, to vím.
Ale přežívám.
Před měsícem mi odešel tatínek. Je to taky obrovská rána. Nicméně zde si alespoň říkám, že tohle (byť odchod těch nejbližších je strašný vždy), alespoň není tak brutálně proti přírodě, proti přirozenému běhu života jako odchod syna. Děti (bohužel) pohřbívají své rodiče. Obráceně to ale vůbec nedává smysl.
Má mamka teď také strašlivě trpí, byli s taťkou spolu 55 let, od jejich 20… Asi se z toho nikdy nevzpamatuje, moji rodiče byli již za celá ta léta jako jeden člověk, vždy všude byli a vše dělali spolu…
Je to hrůza, ten život tady.
Ale věřte mi, že i když už nikdy nebude dobře (to v takovéto situaci ani není možné), přece jen bude (časem) trošičku snesitelněji…
Držte se, myslím na Vás…

Milá Dagmar, je to hrozné, čo sa stalo. Prijmite úprimnú sústrasť. Ťažko radiť, čo je treba robiť, väčšina ľudí sa snaží prežívať. Váš syn bol ešte dosť mladý, polovicu života mal pred sebou. Musí to byť pre vás strašne ťažké. Nechcem vám písať, že to chce čas, lebo niekto sa nezmieri so smrťou milovaného človeka celý život. Ja som za mojou zosnulou mamkou trúchlila dlho, prvý rok je najťažší. Už som po 2 rokoch bola s tým ako tak zmierená, ale teraz ako začínam stárnuť, všetko na mňa akosi dolieha zase, tak ako to bolo ten prvý rok. Bojím sa aj čo bude do budúcna, bojím sa smrti, chorôb. Mama sa ma už nikdy neopýta, ako sa cítiš, netrápi ťa niečo? Vždy mi pomohla keď mohla. Syn vám vždy už bude chýbať, čas nikto nevráti a žiadne rady neexistujú. Smrť je to najhoršie, čo nás stretáva. Prípadne je dobré mať kamarátku, ktorá prežila čosi podobné, proste ťažko sa radí. Ja už počítam minúty, kedy sa s našimi zosnulými stretneme na druhom svete. Držte sa. Henrieta

naučiť sa s tým žiť, so smútkom, striedať činnosti, ja 16 rokov bojujem a smútok neodchádza, čas nelieči, hoci som dúfala, že bude

Chodiť medzi ľudí, to je podstatné, ak sa dá , zaobstarať si menšieho psíka, šteniatko, čo s ním nie je moc starostí, aby myseľ bola stále zamestnaná, vytláčať smutné myšlienky iným vnemom, mať aspoň jednu kamošku, chodiť za každého počasia von, dať si okruh, mňa práca v záhradke nebaví, len okolo kvetov, poliať, tešiť sa z nich, pokosiť trávu, radšej medzi ľudí a fyzicky sa unaviť,
Mne antidepresíva nepomohli, bola som stlmená a zapomínala..

Dobry den paní Dagmar, to mě strašne mrzí. Tak mladý člověk. Já sice dite neztratila, ale přišla jsem taky o tři mladé lidi, které jsem milovala.. nevím jakou radu vám dat, popreji vám, ale hodně sil na zvládnutí teto těžké doby.. myslím na vás