Dobrý den paní Dagmar,
píši Vám jako maminka, kterou stejně jako Vás potkala ta nejhorší tragédie, jaká se může v životě rodiče stát.
Můj syn odešel (já ani nemohu používat to děsivé slovo zemřel) před více než čtyřmi lety, vlastně již to bude téměř pět let, v listopadu. Bylo mu pouhých devatenáct let.
Jedno je jisté. Smířit se s tímto nelze. Nikdy. Ale co Vám mohu napsat (tedy alespoň za sebe), je fakt, že ta strašlivá bolest a prázdnota sice už nikdy nezmizí, ale s postupem let, kdy narozdíl od mého milovaného syna žiji dál, se ostré hrany té neskutečné bolesti přece jenom trochu otupují, pomalu, ale jde to.
Je to těžké a vždy bude, to vím.
Ale přežívám.
Před měsícem mi odešel tatínek. Je to taky obrovská rána. Nicméně zde si alespoň říkám, že tohle (byť odchod těch nejbližších je strašný vždy), alespoň není tak brutálně proti přírodě, proti přirozenému běhu života jako odchod syna. Děti (bohužel) pohřbívají své rodiče. Obráceně to ale vůbec nedává smysl.
Má mamka teď také strašlivě trpí, byli s taťkou spolu 55 let, od jejich 20… Asi se z toho nikdy nevzpamatuje, moji rodiče byli již za celá ta léta jako jeden člověk, vždy všude byli a vše dělali spolu…
Je to hrůza, ten život tady.
Ale věřte mi, že i když už nikdy nebude dobře (to v takovéto situaci ani není možné), přece jen bude (časem) trošičku snesitelněji…
Držte se, myslím na Vás…
